Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Nový Islámský stát budou řídit džihádisté z Evropy

Co odhalují Panama papers • Pracoval jsem pro Rusy • Kubánský národ umírá • Druhý muž Islámského státu byl zabit

Brusel po teroristických útocích; ilustrační foto • Autor: REUTERS
Brusel po teroristických útocích; ilustrační foto • Autor: REUTERS

Trvalo nějaký čas, než se objevily skutečně zajímavé komentáře a texty k Panama papers – někteří autoři rozumně přečkali první vlnu a pak přišli s originálním nápadem. Takovou autorkou je Gilian Tett z Financial Times, která před léty napsala jednu z nejlepších a nejčtivějších knih o finanční krizi (Fool’s Gold). I v tomto článku se k ní vrací a píše, že před rokem 2008 vlastně nikdo pořádně netušil, kolik peněz se skrývá ve světě „stínových bank“. Až po důkladné práci amerických analytiků svět zjistil, že dlouhá léta žil v bláhovém nevědomí o tomto neviditelném oceánu peněz (67 bilionů dolarů), který ve skutečnosti určoval povahu globálních financí.

A něco podobného se může stát i v případě panamské aféry, myslí si autorka. Dokonce to může vyvolat podobný obrat v našem pohledu na svět, jako když Mikuláš Kopernik otočil astronomický model světa a do středu postavil Slunce místo Země. Až totiž analytici na základě panamských dokumentů spočítají, kolik peněz se ukrývá v daňových rájích, a lhostejno zda legálně, či ne, spatříme novou mapu globálních peněz, která zcela změnit náš pohled na to, jak dnes peníze vůbec fungují. Až dosud aktivisté ze skupin - jako je Tax Justice Network – pouze odhadovali, že jde o sumy mezi 21 až 32 biliony dolarů, ale neměli si to jak ověřit. Teď tu možnost mají.

Autor: ICIJ
Autor: ICIJ

Panamské dokumenty můžou změnit svět financí i jinak – podobně jako po finanční krizi. Utajené peníze vyplavou na veřejnost. Cynik může namítnout, že se tak nestane, protože je příliš mnoho vlivných a bohatých lidí, kteří si to nepřejí, píše autorka, ale upozorňuje na paralelu se „stínovými bankami“. Krize odhalila jejich neblahý vliv na svět a v podstatě tak byly přinuceny úplně se změnit a vyjít na světlo. V případě daňových rájů ještě nejsme tak daleko, ale změna se rýsuje. Tak či onak, „transparentnost může pomoct větší demokracii. Můžete to třeba také nazvat Kopernikovým momentem v kybernetickém věku,“ uzavírá autorka.

Další z textů, které odhalují systém utajování peněz, je z pera anonymního manažera, který sedm let pracoval pro ruské klienty ve švýcarské bance. Popisuje, kolik operací musí udělat pracovník banky, aby zajistil klientovi anonymitu. Pro Rusy je totiž obzvláště těžké legálně utajit peníze. Zákonem mají Rusové zakázáno mít osobní účet v zahraničí, takže pokud chtějí uložit peníze mimo Rusko, musí si založit firmu. Švýcarská banka jim v tom pomáhá a často se obrací právě na panamskou právnickou kancelář Mossack Fonsecca, která zakládá firmy s potřebnými papíry. Bohatý klient dostane dobrou radu, aby své peníze rozložil do více firem, protože spoléhat na jednu je riskantní. Takže jachta patří jedné firmě, dům v Americe jiné a tak podobně.

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Nejzajímavější je text na konci. Autor tu píše, že ve skutečnosti nelze žádné peníze opravdu utajit, protože švýcarské banky jsou dnes nesmírně ostražité a o svých klientech vědí prakticky vše (a klient o tom často nemá ani tušení). A jelikož se před několika lety vzdaly absolutního bankovního tajemství a spolupracují na požádání s jinými státy, které je žádají o prověření účtů svých občanů, je to vlastně pro všechny, kteří se pohybují na hraně zákona nebo za ní, dosti riskantní podnik.

Autor netvrdí, že je hrdý na svoji práci; tuší, že peníze jeho ruských klientů nejsou vždy čisté. Ale zastává se švýcarských bank, které dnes mnohem přísněji posuzují legálnost svých operací. Na rozdíl od USA, které před pár lety zlomily odpor Švýcarska ve věci bankovního tajemství. USA jsou tak daňovým rájem pro mnoho Neameričanů, kteří chtějí ukrýt své peníze. „Ve státě Delaware si každý může vytvořit firmu bez toho, aby ukázal pas (což je myslím možné jen v USA a ještě v Somálsku) a americké banky poskytují dnes méně informací daňovým úřadům jiných států než švýcarské,“ píše autor.

To, že obyvatelé EU postrádají nadšení pro další rozšiřování, je už delší dobu jasné; paradoxem ale je, že proti přijímání nových členů jsou i ti, kteří ještě nedávno sami toužebně čekali na vstup – jako Chorvatsko. Nedávno zablokovalo rozhovory EU a Srbska o kapitole justice a občanská práva s tím, že Srbsko musí nejdříve změnit zákony, které uplatňovalo v 90. letech během války a které se vztahovaly na obyvatele států bývalé Jugoslávie. A také se prý musí přestat chovat se jako „regionální policajt“.

Srbský premiér Aleksander Vučič je postupem Chorvatů „šokován“ a prohlásil, že Srbsko se nenechá nikým „vydírat a ponižovat“. Z posledních průzkumů veřejného mínění však plyne, že i sami Srbové přestávají vidět v EU svoji budoucnost. V Bělehradě jen 11 % obyvatel věří, že členství v EU by Srbsku prospělo, zatímco 55 % chce užší vztahy s Ruskem.

Bělehradští studenti na proevropské demonstraci, 2008 • Autor: Respekt
Bělehradští studenti na proevropské demonstraci, 2008 • Autor: Respekt

Gordana Knezevic píše v smutném textu o rostoucím vlivu Moskvy a jednom jejím příteli novináři, jemuž bylo nabídnuto místo v ruském rádiu Sputnik (vysílá srbsky) se slibem, že bude mít naprostou svobodu ve své práci s jednou podmínkou: že při každé příležitosti bude velebit Putina a kritizovat EU.

Balkán na tom není dobře, jen se o něm v evropských médiích málo píše, protože Evropa je zahlcena jinými problémy. Třeba Makedonie, která je už roku 2005 oficiálním kandidátem na členství EU, ale rozhovory ještě ani nezačaly, je už léta v hluboké krizi, která propukla s novou silou minulý týden.

Prezident Gjorje Ivanov totiž udělil milost, přesněji zastavil vyšetřování z korupce, manipulace voleb a nelegálních odposlechů 56 politiků a byznysmenů. Tento krok přivedl do ulic tisíce demonstrantů, kteří se dosud zdráhali otevřeně protestovat, protože se báli ztráty zaměstnání a represí. Prezidentova milost však byla pro ně už za hranou snesitelného, jak píše opoziční politik Vladimir Lazarevik v tomto textu.

Makedonský příběh je v podstatě příběhem znetvořené demokracie. Za deset let vlády Nikola Gruevski vytvořil naprosto zkorumpovaný režim, v němž se neštítil falšovat volby a nelegálně odposlouchávat 20 tisíc občanů, opoziční politiky a aktivisty. Balkán je časovanou bombou, kterou se EU snaží zasypat penězi, aby nebouchla, ale moc to nepomáhá. Brusel nabídl makedonským politikům, aby se tento pátek sešli ve Vídni a společně se pokusili najít řešení pod dohledem eurokomisaře pro rozšíření Johannese Hahna. Prezident totiž vypsal předčasné volby na 5. června, ale opozice je hodlá bojkotovat, protože nevěří v jejich férovost.

Na serveru internationalboulevard vyšel strhující text o současné Kubě od novináře Juana Orlanda Péreze. Autor ho nazval Ostrov anomie, což je označení pro takový stav společnosti, kdy přestávají platit pravidla a normy a morální hodnoty. Pro českého čtenáře je to ještě pětkrát zajímavější čtení než pro Anglosasy, kteří si ho přeložili z kubánského podzemního on-line magazínu El Estornudo.

Jsme zvyklí na tzv. zhroucené státy – na země jako Somálsko, Haiti, Irák nebo Sýrie, kde zmizí státní moc, neexistuje autorita schopná vynášet a prosazovat rozhodnutí, nefungují úřady a moc patří bandám těch právě silnějších. Na Kubě se ovšem, píše Pérez, nezhroutil stát, nýbrž národ. Kubánský stát naopak prospívá, kontroluje, ovládá a řídí všechno ve svém dosahu od státních hranic po úředně stanovenou délku vlasů u mužské části mládeže.

Autor: Martin A. Petříček
Autor: Martin A. Petříček

Na Ostrově anomie běží život svým tempem. Školáci každé ráno zpívají hymnu na oslavu vlasti, noviny každý den oslavují moudrá rozhodnutí vůdců a parlament jednou za čas slavnostně jednomyslnou volbou posvěcuje všechna rozhodnutí vlády. Dělníci každý měsíc dostávají miniaturní mzdu, televize každý den odvysílá pár zábavných show a sportovních přenosů, pošťáci roznášejí dopisy, univerzity rozdávají absolventům diplomy a ti, kdo nesouhlasí s vládou, jsou pilně zavíráni a biti.

Národ má sice – a možná už navždycky – přeraženou páteř, ale o tu trosku, která z něj zbyla, pečuje kubánský stát s vědeckou přesností. Lidé dostávají v měsíčních přesně odvážených dávkách tolik jídla, aby nezemřeli hlady (ale ani o kousek víc), je jim každý den promyšleně dopřáno tolik hodin televizního vysílání, aby jim to nezevšednělo a nezačali se rozhlížet po něčem zajímavějším. A dostávají taky jen opravdu nezbytný příděl ran v obavě, aby nějaký zbytečný kopanec či rozbitý nos navíc nevyhnal zoufalce k protestům do ulic.

Zatímco stát na Kubě takhle skvěle funguje, je to národ, kdo selhává ve svých základních funkcích.  Kubánská společnost už neví, kam jde, jaký má směr a jaký cíl, nezná ani smysl své existence; co dává sama sobě a světu. Kdysi velmoc ve výrobě cukru dnes nepokryje ani svoji spotřebu. Káva - stěží pár pytlů. Výrobu složitějších věcí jako třeba počítačů nebo aut přenechali Kubánci klidně Číňanům a Němcům. Americký prezident a papež jsou populárnější než kterýkoliv Kubánec s možnou výjimkou pár popových zpěváků.

Kubánci se ze všech sil snaží ze své země prchnout, nejvíc na Floridu, a když to nejde, tak skoro kamkoli jinam. Když policajti brutálně napadnou protestní průvod patnácti žen, kolemjdoucí odvracejí hlavu nebo se rychle někam schovají, místo aby se jich zastali; někdy dokonce horliví občané spěchají policajtům pomoct a strkají nebo tlučou do demonstrantů sami od sebe. Nikdo nikdy neslyšel o nějakém poslanci Národního shromáždění, který tváří v tvář tomu všemu prostě jednou vstal z křesla a zdvořile prohlásil: „Už dost!“

"Kde my, kubánští revolucionáři, budeme dále bojovat sjednoceni a s optimismem." • Autor: Respekt
"Kde my, kubánští revolucionáři, budeme dále bojovat sjednoceni a s optimismem." • Autor: Respekt

Kubánský stát napřed svůj národ ponížil a pak ho zničil, takže dnes je stokrát silnější než slaboučká, zlomená společnost. A ona si to nechala líbit, zrazená všemi svými součástmi a proudy. Dělníci raději kradou v práci cement a přilepšují si šmelinou s nakradeným benzínem, než aby stávkovali na obranu svého práva stávkovat. Doktoři mlčí a nestěžují si na mizérii, protože to doženou výběrem horentních úplatků v dolarech za to, že člověka mimo pořadí posunou výš v seznamu čekatelů na operaci.

Mládež bez odporu pochoduje ulicemi v nařízených oslavných marších a mává při tom portréty slavných hrdinů z minulých dob - kteří by přitom dnes, kdyby žili, seděli v kriminále nebo v emigraci. Národ, který si zvykl žít bez svobody a bez naděje, a nezdá se, že by ho tyto dvě věci nějak zvlášť zajímaly, není národem. Jen málo společností moderní doby odevzdalo svým vládcům tolik moci za tak málo zisku jako Kubánci, a jen málo současných národů udělalo míň než Kubánci pro to, aby získali ztracenou svobodu.

Bez společnosti, která mu oponuje a která ho přivádí k pořádku, nemá kubánský stát důvod se změnit. Nanejvýš se snaží vyjít vstříc kritice zvenčí a trochu přemaluje fasádu, aby ho zahraniční partneři mohli s úlevou započítat mezi bezproblémové země, někam vedle Švýcarska.

Upínáním se k nejasně zapamatovaným zbytkům svého národního dědictví, k lidové hudbě, dávným hrdinům, revoluci z roku 1959 se Kubánci snaží předstírat, že jsou něčím, čím už dávno nejsou. Protože nejsou nic. Neexistuje nic, co by je spojovalo; nic, co by je motivovalo a hnalo kupředu. Neexistuje nic, co by je mohlo zachránit.

Tolik Juan Orlando Pérez o situaci na Ostrově svobody. Ale komu je v Czechii víc než pětatřicet nebo kdo ví aspoň něco o svojí nedávné historii, musí cítit, že tohle vyprávění není jenom o Kubě, nýbrž tak trochu i o českém živlu. Přesně takoví jsme ještě nedávno byli a opět sílí hlasy říkající, že by se ty báječné časy mohly a měly vrátit. Návrh vlády na generálské povýšení policejních šéfů nesoucích odpovědnost za útoky policie proti lidem s tibetskými vlajkami během nedávné návštěvy čínského prezidenta je v tomto smyslu krok správným směrem.

Nebyli to dva muži, nýbrž jeden. Měl minimálně sedm jmen a Západ ho v minulosti čtyřikrát chybně prohlásil za mrtvého. Teď ale mlha, která léta obklopovala jednoho z nejvýše postavených mužů ISIS, opadá. Pentagon má jeho složku pod jménem Haji Imam. Mezi jeho další přezdívky ale patří Abu Ali-al Anbari, Abu Alaa al-Afri, Hajji Iman nebo prostě Hajji (arabské slovo pro šedou eminenci).

Jak píše ve svém textu The Daily Beast, irácké a americké úředníky záplava krycích jmen tak zmátla, že jejich nositele považovali za dvojici vysoce postavených vůdců Islámského státu. Na Wikipedii jsou v tomto ohledu k dispozici dva životopisy a dvě fotografie. Přitom jde o jednoho muže, jehož význam byl přímo úměrný míře nejasností, které jej obklopovaly.

Autor: Profimedia, Abaca
Autor: Profimedia, Abaca

Abd al-Rahman Mustafa al-Shakhilar al-Quadli, což je mimochodem jeho pravé jméno, je proslulý kvůli svým schopnostem. V ISIS měl na starosti tajnou službu a výzvědné operace a dosáhl na pozici druhého nejvýše postaveného muže hned po chalífovi. Pohřbili jsme ho sice už minimálně čtyřikrát, ale americká armáda teď tvrdí, že byl zabit během vzdušného útoku ve východní Sýrii 25. března 2016.

Důvěryhodnost tomuto tvrzení dávají i zprávy na sociálních sítích, kde ho někteří islamisté velebí a chvalořečí. Do světa se dostaly i detaily o jeho životě - díky kterým máme obrázek o důležitém postavení, které v rámci teroristické organizace zastával. Únik přísně střežených informací se dá vysvětlit tím, že už není nutné držet je pod pokličkou; ochrana osobních údajů už zkrátka po jeho smrti není tak prioritní.

Al-Quaduli byl dlouho považován za bývalého vysokého důstojníka irácké armády v režimu Saddáma Husajna. Dnes víme, že byl učitelem fyzikya džihádistou se stal v osmdesátých letech. Začínal jako lidový kazatel, pak odešel z Iráku bojovat do Afghánistánu a po návratu v roce 2000 vyzkoušel postupně několik džihádistických organizací. O tři roky později založil vlastní nezávislou islámskou skupinu v Tal Afaru známou jako Jihad Squads - která bojovala proti tehdejším okupačním americkým vojákům. Později působil v irácké al-Káidě vedené proslulým krvavým teroristou Musou al-Zarkáwím, ze které se nakonec zrodil ISIS.  A po jeho žebříčku pak postupoval výš a výš.

I přes nové informace zůstává mnoho věcí nejasných, třeba i to, odkud al-Quaduli vlastně pocházel. Máme ale jasno o jeho ideologii.  K dispozici je zhruba 20 hodin jeho nahraných přednášek pro vysoce postavené kleriky ISIS.  Zobrazují pohled na svět typický pro tuto teroristickou organizaci včetně její patologické nenávisti  k Jezídům,  jinověrcům a „odpadlým“ sunnitům spolupracujícím s demokratickými institucemi. Z nahrávek a dalších informací se ukazuje, že vliv al-Quaduliho na světonázor ISIS  je možná větší než vliv chalífy Abú Bakr al-Bagdádího.

V roce 2014 po smrti třech dalších lídrů ISIS (v Sýrii zabili rebelové zástupce chalífy Hajji Bakra, bývalého saddámistu a šéfa vojenských operací Muhannad al-Sweidawiho a jeho blízkého přítele Adnana Ismail Najmana, muže, který vymyslel plán na dobytí druhého největšího iráckého města Mosul - se al-Quadali stal v postatě šéfem  celé policejně-bezpečnostní mašinerie na území Islámského státu. Převzal vedení rezortu vnitřní bezpečnosti a tajných služeb a stal se mužem číslo 2.

Teď je po smrti, jak al-Quadali tak i další tři výše zmínění  jezdci džihádistické apokalypsy. Zmizeli ti, kteří definovali vojenskou sílu ISIS - ideologické pilíře celé organizace, které stály u samotného zrození takzvaného chalífátu. Z celé elity zůstal už jen samotný chalífa Abu Bakr al-Baghdadí, který se aktuálně zotavuje ze zranění nohy a zad, které utrpěl při nedávném vzdušném útoku americké armády. Chalífu už z elity doplňuje jen Abu Mohammed al-Adnani - známý jako mluvčí Islámského státu.

Všechny tyto rány ovšem neznamenají konec ISIS a zřejmě ani počátek tohoto konce. Od smrti Zarkáwího ztrácí ISIS své lídry a klíčové muže už více než dekádu - a zvládne se přizpůsobit nové situaci. Poslední dva roky znovu a znovu útočí na cíle v západním světě a prochází tichou transformací. V jejím rámci se organizace rozděluje na dvě agentury: otlučenou, ale stále bojeschopnou armádu udržující území v Sýrii a Iráku, a na novou, hrozivou větev tvořenou (a čím dál víc i řízenou) džihádisty z Evropy.

Tito aktivisté džihádistické internacionály, synové a dcery Francie, Belgie, Německa, Británie a Holandska, sice pořád podléhají Baghdádího autoritě, zároveň mají dost prostoru a nezávislosti k vlastní aktivitě a zahraničním útokům pod obchodní černobílou značkou Islámského státu.  Právě tito válečníci mohou po odchodu stárnoucích lídrů převzít dědictví teroristů a stát se novými lídry ISIS.

Video: Basketball zachraňuje Yukon.

Kulturní tip: Kniha džunglí. V kinech od čtvrtka.

https://www.youtube.com/watch?v=tBGaG7UWjBE

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].