pátek 6. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Každý, kdo byl někdy pacient, a to ne jen tak ledajaký, ale pacient, kterého lékař poslal na magnetickou rezonanci, ví, že už to nechce nikdy zažít znovu, protože ví, jaké to tam je. Lidé úzkostní ze stísněných prostor vyloženě trpí, ale i ti, kterým zaseknutí ve výtahu nevadí, jsou z tohoto ohromného přístroje nesví.

Je to kovová rakev, která hlasitě hučí, člověk se nesmí hýbat a nesmí se hýbat dlouho. A když máte smůlu, dějí se vám po těle - ale přitom jen v mysli - divné věci. Navíc je to velmi velmi drahé jak na pořízení, tak na provoz. Na druhou stranu je to samozřejmě věc, která mnoha lidem zachránila život, nebo jim v životě pomáhá. Klenot současné medicíny. Když je tu ale možnost tento klenot zmenšit, zlevnit a zpříjemnit, proč ne, jak píše server Quartz.

Mary Lou Jepsen, jedna z předních postav oboru “virtuální realita / zobrazování”, bývalá šéfka projektů Google X a Facebook Oculus, se přesně tohoto úkolu chopila se svou firmou Openwater. A chce přivést na svět v podstatě jakýsi kulich, který dokáže to samé jako dnešní magnetická rezonance. Prosvítí hlavu světlem blízkým infračervenému záření a systém senzorů a speciálních lcd monitorů pak na základě odrazů a odchýlení paprsků vytvoří hologram.

Zatím se neví, kdy vývoj skončí. Podle Jepsen je dobrou zprávou, že až to bude hotové, bude hotové vlastně všechno - technologie je založená na tom, co už dnes výrobci chytrých telefonů umějí, takže není třeba vynalézat kolo. Všichni klaustrofobici a pacienti nemocnic, které si dnešní drahý přístroj nemohou dovolit, už se těší. A mimochodem, Mary Lou Jepsen slibuje, že s pomocí jejich technologie budeme zanedlouho i "telepaticky" komunikovat.

https://www.youtube.com/watch?v=BP_b4yzxp80

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Spojení slov město, výstavba a občanská aktivita zpravidla evokuje skupiny lidí, kteří protestují proti tomu, aby v jejich čtvrti vyrostl nový developerský projekt, protože ji nenávratně zničí. Jejich heslem bývá “ne na mém dvorku”, anglicky “not in my backyard” – neboli akronym “nimby”.

Jenže pozor, vyrůstá jim dravá konkurence. Nikoliv developerská lobby nebo podplacení politici, nýbrž “yimby” - yes in my backyard, ano na mém dvorku. Jsou to lidé, kteří na veřejnosti a na radnicích horují za to, aby se stavělo, kde to jde. Protože bytů je podle nich málo.

 Lidé, o kterých text v britském Guardianu referuje, jsou ze západního pobřeží Spojených států, především z okolí sanfranciské zátoky a Seattlu - tam sídlí všechny velké technologické firmy. Noví zaměstnanci přicházejí, ale bytová výstavba tempu nestačí. Nájmy raketově vzrostly, jsou tam teď nejvyšší ve Spojených státech. Nicméně stačí se podívat na cenovou mapu všech velkých evropských měst včetně Prahy a pochopíme, že čas yimbyů nadchází i tady.

 Jejich logika je následující: nemít kde bydlet, nebo za nájem vydávat většinu svého příjmu, je dlouhodobě těžko k unesení - a starosti starousedlíků, že mizí stará známá místa, nové věžáky se jim nelíbí a na jejich dvorky nebude svítit sluníčko, jsou proti tomu malicherné. Proto podporují výstavbu, jakoukoliv. Nemusí to být nutně startovací byty nebo sociální bydlení, prostě cokoliv, protože nějaká výstavba je ve výsledku lepší než žádná. Třeba i proti vůli občanů dotčených čtvrtí.

 Většina yimbyů jsou mladí bílí zaměstnanci bohatých firem z generace mileniálů, sami s velmi slušným příjmem. Chtějí bydlet nedaleko svých pracovišť, a tak vytlačují dosavadní obyvatele - v případě San Franciska se to týká třeba čtvrti Mission, dlouhá léta převážně chudší a latinskoamerické. Poměr se každý rok mění ve prospěch těch prvních. Původní obyvatelé si stěžují, že yimbyové chtějí ještě uspíšit jejich odchod, aby mohli obsadit jejich byty. Yimbyové na to říkají: Skutečně je tedy řešení nestavět? Cynicky řečeno: chudší lidé nakonec tahají za kratší konec, ti majetnější je vytlačí tak jako tak. Tak funguje trh. Víc bytů tedy naopak znamená větší šanci pro všechny.

Je to z jejich strany samozřejmě tvrdé a jednají ve vlastním zájmu. Ale sami se necítí jako utlačovatelé. Jistě, v porovnání s lidmi s latinskoamerickým původem jsou statisticky ve výhodě. Mají víc peněz, víc příležitostí a světlejší vyhlídky. Ale v porovnání se svými rodiči si připadají jako ti, kteří prohrávají: jsou o polovinu chudší než generace před nimi ve stejném věku, mají větší univerzitní dluhy - a do toho ten zpropadený měsíční nájem v přepočtu padesát tisíc korun za 1+1.

https://www.youtube.com/watch?v=TmHNqdPdxn0

Reklama
Reklama