Hillary Clinton má nominační většinu, ale Sanders to nevzdává

Slovo genocida v mezinárodních vztazích téměř vždycky nadělá problémy. Národ, který se stal obětí vraždění, na tomto pojmenování trvá, a ten, který vraždy páchal, se mu urputně brání. Například Turci.

Naši severní sousedé teď ovšem mají se slovem na „g“ jiný problém: hodí se tak nazývat utrpení, které se dělo jim samotným? V roce 1943 povraždili členové Ukrajinské povstalecké armády šedesát tisíc volyňských Poláků. A nejen jich, také Arménů, Židů, Čechů a údajně kolaborujících Ukrajinců. Smysl Volyňské řeže, jak Poláci události nazývají a které se děly s podporou místních ukrajinských obyvatel, byl jednoznačný - západoukrajinskou Volyň etnicky vyčistit, a to obzvlášť krutě. Vrcholem byl 11. červenec 1943.

V polské veřejné debatě je slovo genocida v souvislosti s Volyní běžné. Hovoří tak o tehdejších vraždách vrcholní politici prakticky ze všech stran. V polsko-ukrajinských vztazích to přitom zase tak klíčový problém - za zločiny se omluvil jak prezident Porošenko, tak už dávno před ním prezident Kučma.

Oběti tehdejších vražd ale dosud nejsou v Polsku oficiálně připomínány, už léta se kupředu pomalu sune návrh zřídit v této souvislosti státní svátek. A teď přichází kardinální otázka: na kdy by měl připadnout a jak ho přesně pojmenovat?

V prekérní situaci je vládní Právo a spravedlnost (PiS). Zpravidla je to tak, že strany, které jsou u vlády, státní svátek zřídit chtějí, ale našlapují opatrně, protože nechtějí nazlobit sousedy. Přece jen slovo „genocida“ v názvu svátku je něco jiného než slovo pronesené v projevu. Strany, které jsou v opozici, je pak kritizují za zbabělost a uhýbání před historickou pravdou. Po volbách se role otočí.

Pro Polsko byly vztahy s Ukrajinou vždycky podstatné. Posledně takhle Občanská platforma (PO) zbaběle uhýbala před historickou pravdou (slovy PiS) v roce 2013, při sedmdesátém výročí masakrů. Ukrajina byla před podpisem asociační dohody s EU, prezident Janukovyč si už chystal pero, Polsko se chystalo na roli mostu mezi Západem a postsovětským Východem - a strašit sedmdesát let starými událostmi se nehodilo.

Pak Janukovyč pero zase odložil a všichni víme, co následovalo. Mimo jiné to, že polsko-ukrajinské vztahy jsou ještě důležitější než dřív. Do značné míry na nich závisí budoucnost ukrajinského státu, protože Polsko je jeho zdaleka nejsilnějším spojovníkem s Evropskou unií. A strašit sedmdesát let starými událostmi se pořád nehodí.

Kyjevští politici - byť ne ti vrcholní, ani prezident, ani premiér -  navíc po tureckém vzoru nepříliš moudře a hlasitě protestují. Patřit do klubu „národů s genocidou“ není nic příjemného, ale co jiného volyňské masakry byly? Navíc prováděné s takovým gustem, že se o nich dnes špatně i čte. A skutečně by to ukrajinské současnosti tak uškodilo? Určitě ne.

Mezitím se návrh na státní svátek dál sune. Jarosław Kaczyński (samozřejmě ne on, ale část jeho poslanců) pragmaticky couvá před historickou pravdou a navrhuje 17. října učinit Dnem paměti mučednictví Kresovan („Kresy“ je polské označení pro kdysi polská území, dnes na území Litvy, Běloruska a Ukrajiny). O genocidě ani muk. Ale je tu opozice. Část Občanské platformy a hlavně populistický projekt Kukiz'15.

A kupodivu nejen ta, ale i část vládních poslanců PiS, pro které je volání historie vzácně silnější než loajalita k šéfovi strany. A ti chtějí připomínat nejen 17. říjen: ten den začal v roce 1939 útok Sovětského svazu na Polsko. Připomínal by se tedy počátek války na Východě, která Polsko připravila o zmíněné Kresy a pro polské obyvatelstvo znamenala tragédii ze všech stran - a zahrnul by tedy i volyňské masakry. Připomínat chtějí i 11. červenec, speciálně pro Volyň - a v názvu by genocida pochopitelně byla.

Jak polské obtížné vyrovnávání se s vlastním utrpením dopadne, zatím není jasné. Jedním z řešení by mohl být jakýsi všesvětový tribunál, který by každému národu oficiálně přiřkl jeho genocidu. Nepochybujme, že málokdo by vyšel čistý. Čechy ani Poláky nevyjímaje. Navždy by pak ustaly věčné spory o to, zda nazývat věci jejich pravým hrozným jménem na „g“.

Příběh německé Energiewende, tedy přechodu země z atomu na čistou a ekologickou energii vyrobenou z větru a slunce, se komplikuje. Podle německých médií může dojít k situaci, kdy lidé na severu Německa budou platit za elektřinu méně než na jihu. Němečtí politici si přitom od začátku dávali záležet, aby energetická revoluce zemi sjednocovala, a ne rozdělovala. Nyní ale hrozí rozštěpení na dvě cenová území – sever s levnou elektřinou a jih s drahou, píše na svém webu Sueddeutsche Zeitung.

V roce 2022 se zavřou poslední jaderné elektrárny a jimi vyráběnou energii nahradí elektřina z obřích větrných parků v Severním moři. Elektřinu rozvedou po celém Německu nově vybudované trasy: takzvané energetické dálnice SuedLink a SuedOstLink dopraví proud i do nejjižnějších částí v Bavorsku. Tak zněl ambiciózní plán.

Jenže v Mnichově se proti stavbě těchto tras zvedl odpor, do jehož čela se postavil ministerský předseda Bavorska Horst Seehofer. Donutil správce sítě, firmu Tennet, aby plány přepracovala tak, že elektrická vedení budou zakopaná pod zem. To bude nejen dražší, ale také to déle potrvá. V důsledku to znamená, že trasy budou hotové až tři roky po zavření posledního jaderného reaktoru, píše se ve zprávě.

Části Německa tak hlavně v zimním období, kdy je elektřiny potřeba víc, zůstanou závislé na nouzových elektrárnách z uhlí a plynu, které bude možné zapnout a vypnout podle potřeby. Anebo naopak budou muset rychle vypnout místní větrníky v případě náporu ze severu, aby přenosovou soustavu ochránily před kolapsem. I takové zásahy jsou drahé, ročně nyní vyjdou na miliardu eur - a časem by to mohly být i čtyři miliardy, varuje mluvčí správce sítě.

Jak před nedávnem napsal deník Welt am Sonntag, o vytvoření dvou cenových zón v Německu se mluví i v Bruselu. Prý na ně tlačí sousedé Německa, do nichž hlavně za větrných dnů proudí přebytky elektřiny z německých větrníků. To zatěžuje kapacitu jejich vlastních národních sítí a zároveň zlevňuje energii na tamních trzích – ať už v Polsku nebo Česku. A to vadí majitelům konvenčních zdrojů, jako jsou uhelné elektrárny, kterým se v takové situaci elektřinu nevyplatí vyrábět a prodávat.

Pozoruhodný optimismus projevil nový brazilský ministr sportu Leonardo Picciani, když během návštěvy Londýna prohlásil, že počet sportovců, kteří se během srpnové olympiády nakazí virem zika, se bude „blížit nule“. Z jakých podkladů tento svůj názor čerpá, už ovšem nerozvedl. Vzhledem k brazilské politické nestabilitě – kromě odstoupivší prezidentky Dilmy Rouseff se točí lidé i ve vládě a Picciani je od března už třetím ministrem sportu -  by bylo na místě spíše naslouchat názorům mezinárodního týmů vědců a lékařů, kteří před zikou varují.

Minulý týden 150 zdravotnických expertů sepsalo otevřený dopis, v němž vyzývají Mezinárodní olympijský výbor, aby hry kvůli vysokému riziku raději odložil. Zika může jednak ohrozit sportovce, ale také podle jejich názoru přispět k dalšímu šíření po planetě.  Picciani nicméně ujistil, že Brazílie přijímá „příslušná opatření“ na základě doporučení Světové zdravotnické organizace. Během her budou kupříkladu nasazeny a k okamžité pomoci připraveny dvě tisícovky zdravotníků a bezmála 150 jednotek intenzivní péče.

Hillary Clinton se v pondělí večer stala první ženou v americké historii, které se povedlo získat nominaci jedné z hlavních politických stran a stane se tak jejím kandidátem v boji o prezidentské křeslo. Alespoň to tvrdí agentura AP, která provedla průzkum mezi demokratickými delegáty, kteří ve své straně kandidáta vybírají. Zisk nominace jí uvolní ruce: konečně bude moci přestat bojovat s úporným vnitrostranickým rivalem Berniem Sandersem a bude se moci plně soustředit na hlavní sousto - Donalda Trumpa.

Tedy alespoň teoreticky. To by totiž stranickým soupeřem nesměl být Bernie Sanders. Rtuťovitý čtyřiasedmdesátiletý „miláček všech levičáků světa“ totiž průzkum agentury AP hbitě zpochybnil a svým fanouškům vítězoslavně vzkázal, že ještě není dobojováno. V úterý Spojené státy čeká další série primárek, z nichž nejdůležitější budou ty kalifornské. Pokud by Sanders v lidnaté, bohaté a velmi vlivné Kalifornii zvítězil, nárok Hillary Clinton na zisk nominace by minimálně zpochybnil, i kdyby měl méně zaručených delegátů než ona.

Podle zmíněného průzkumu Clinton svým bojem v primárkách doposud získala 2383 hlasů, což je magické číslo, které kandidát potřebuje překonat k automatickému zisku nominace na červencovém sjezdu demokratické strany. Jenže Sanders má plán. Chce si získat sympatie takzvaných supergelegátů - což je skupina složená ze 714 vlivných straníků, státních úředníků za demokratickou stranu, kongresmanů a důležitých sponzorů. Ti podporu pro jednoho nebo druhého kandidáta neudílí automaticky po vítězství dotyčného v daném státu, ale podle své svobodné vůle až v červenci na sjezdu demokratické strany ve Filadelfii.

AP tvrdí, že Hillary má na své straně většinu také mezi superdelegáty, ale Bernie věří, že je ještě přesvědčí. Rozdílná volební matematika v demokratické a republikánské straně nahrává Donaldu Trumpovi, který má nominaci jistou, ačkoli získal jen 41 procent hlasů republikánů - oproti 56 hlasům demokratů, které vybojovala Clinton.

Clinton průzkum AP komentovala opatrně, evidentně se snažila neusnout na vavřínech. Demokratická nominace už jí jednou unikla před osmi lety, kdy ji získal Barack Obama. „Podle médií jsme blízko historického okamžiku, ale ještě máme před sebou spoustu práce,“ řekla jen na předvolební akci v Long Beach v Kalifornii.

Video:  Ti kteří tančí v metru.

Kulturní tip:  Jelena. ČT art 7.6.2016  21:10