úterý 21. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Světová ekonomika se, jak známo, pohybuje v cyklech. A vše nasvědčuje tomu, že ten poslední negativní právě končí a vrací se dobré časy, píše The Economist. Takže hurá. Nebo vlastně ne, protože britský týdeník upozorňuje, že dlouho očekávané celosvětové oživení může mít paradoxně i dost pochmurné stránky.

Jde v podstatě o to, že politika a ekonomika se nepohybují současně, politický cyklus se za tím ekonomickým zpožďuje. To je známá a nespravedlivá věc: ovoce reforem často sklidí teprve političtí protivníci těch, kdo reformy s nasazením vlastní politické kariéry zaváděli, a pak jejich počáteční dopady nepřežili. Příklad? Německý kancléř Gerhard Schroeder: smetánku výsledků jeho reforem sociálního systému neslízl nikdo jiný než současná kancléřka Angela Merkel.

Reklama
Reklama

Když se teď ekonomika zvedá, kdo se bude výsledky chlubit? Uhodli jste: Donald Trump nebo stoupenci britského Brexitu, kterým bude oteplování na světových trzích pěkně přihřívat jejich vlastní demagogickou polívčičku. A stoupencům volného obchodu a globalizace v The Economist z takové představy zjevně naskakuje husí kůže.

Svět jde opravdu nahoru; autoři komentáře a následujícího rozsáhlého textu uvádějí řadu příkladů od Spojených států přes Jižní Koreu až po Brazílii, která se po dvou letech úporné recese letos koncem roku zase rozmáchne. Všechno sice není skvělé, mzdy rostou mimo Spojené státy pomalu, Čína stále hromadí dluhy, produktivita neroste bůhvíjak hbitě (to souvisí se zmíněným pomalým růstem mezd). Celkem vzato však po dlouhé době vládne velký optimismus a analytici londýnského týdeníku tvrdí, že tentokrát už je to doopravdy: že finanční krize konečně dobíhá svůj dlouhý zničující cyklus.

Takový Donald Trump to rozhodně vidí a už se chlubí. Ve svých tweetech opěvuje oživení, nová pracovní místa i rostoucí sebevědomí v podnikatelském prostředí - prý výsledek jeho zvolení a očekávaných daňových reforem, stimulů a všeobecného zavádění nových pořádků. Což The Economist označuje za čisté chvástání, americká ekonomika vytváří nová pracovní místa už 77 měsíců v řadě.

Podle Britů je ekonomické vzepětí zákonité, přišlo by tak jako tak. Citují výzkumy, které ukazují, že průměrné oživení po bankovní krizi trvá právě osm let (na základě srovnání průběhu stovky takových krizí). Dnešní oživení ukazuje, že americká i evropská centrální banka postupovaly správně - to se prý ovšem netýká evropských úsporných programů -  a že jsme se prostě výsledků dočkali. A když konečně přišly, sedí v Bílém domě nacionalista, který hodlá zničit globalizaci a nastavět překážky světovému obchodu.

The Economist se bojí, že to může přinést katastrofu. Ekonomické oživení bude vnímáno jako potvrzení správnosti “ekonomického nacionalismu”. Může pomoci ke zvolení dalším populistům, jako je Marine Le Pen. “Úspěchy” utvrdí Trumpa a spol. v jejich přístupu, ve stavění bariér a v obcházení WTO. A nakonec se všechno, co osm let klíčilo, může docela ošklivě zhatit.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Obyčejný heterosexuální bílý muž neprochází právě oslnivou érou svých dějin. Všichni ostatní jsou na vzestupu, pouze on se statisticky propadá, chřadne a ztrácí rozum. Zdá se to být úplně jasné, americké volby jsme nazvali vzpourou bílého muže a četba knih jako je třeba loňský americký bestseller Hillbilly Ellegy to hezky ukazuje (vzpoura se povedla, díky, vidláci).  Nebo třeba pohled na nedávné zvláštní vydání přílohy The New York Times s pětadvaceti nejzajímavějšími songy dneška. Kde jste, citliví neandrtálci? Leonard Cohen se nepočítá; a stejně už bohužel není mezi námi.

Přesto zůstává něco, čeho se ve své zkáze můžeme pevně držet. Jsou to, ehm … eh, spermie. Tedy samozřejmě, i o těch si dnes často čteme, že už bičíky nemrskají tak jako dřív, v dobách zašlé slávy. Text na serveru BBC nicméně připomíná, že tyhle pohlavní buňky jsou stále učiněný zázrak - a ano, vyrábíme je i my, bílí muži.

Reklama
Reklama

Výkon zmíněných buněk je pozoruhodný a jen popis cesty k vajíčku by zjevně obstál jako námět pro slušné drama. Padesát až sto padesát miliónů rozechvělých jedinců se vrhá do chemicky velmi nevlídného prostředí pochvy. Většina v temnotě umírá, ale ostatní neúnavně hledají cestu vpřed. Ta má mnohé slepé uličky a zákoutí, v nichž číhá samota a osamělý zánik. Jen nemnozí dorazí až do dělohy. Tam ovšem číhají nelítostné bílé krvinky, jež vetřelce surově likvidují. Všechno vypadá beznadějně, několik posledních jedinců to však s vypětím všech sil dokáže - dorazí do vejcovodů, kde čeká vlídnější klima a nějaká ta organická výživa. A pak? Pak se také může stát a celkem dost často stává, že kýžený cíl není právě přítomen. Sbohem živote, všechno nadarmo.

Japonští a britští vědci teď přišli na to, jak je vůbec možné, že tohle nějaká buňka může zvládnout a přežít. Jak se spermie vlastně orientují? Vítězi jsou prý ty s největším smyslem pro rytmus. Pohyb hlaviček i bičíků buněk je vysoce sofistikovaný a podobá se siločarám magnetického pole. Nicméně lze ho vystihnout poměrně jednoduchým matematickým vzorcem a pohyb spermie tak modelovat.

Tohle všechno, i když to na laické úrovni nezní dvakrát srozumitelně, prý může pomoci v léčbě neplodnosti. Vědci začínají chápat, co vlastně dělají jednotlivé pohlavní buňky, a chystají se na matematické modely, které dokážou popsat pohyb celých zástupů spermií. V každém případě u mikroskopů žasnou: “Pokaždé, když mi někdo řekne, že čeká dítě, pomyslím si, že tohle je jeden z vůbec největších známých zázraků - a že si to nikdo moc neuvědomuje,” cituje BBC matematika Hermese Gadelhu z Newyorské univerzity.

Jak spermie plavou

Reklama
Reklama