středa 2. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Letní dětský film Emoji ve filmu – který podle anotace zavede malé diváky do tajného světa uvnitř mobilu – je podle hodnocení kritiků i diváků jedním z nejhorších snímků letošního roku. Po jeden víkend se dokonce držel na nulovém procentu hodnocení i na serveru Rotten Tomatoes, který shromažduje angloamerické kritiky a průměruje jejich hodnocení.

O nejlepších filmech historie se vedou dlouhé spory a diskuze, stejně zajímavý pohled ale může být na ty nepovedené. Právě web Rotten Tomatoes umožňuje podobné odpadlíky sledovat. Jak připomíná ve svém štiplavém textu deník The Guardian, filmy s průměrným hodnocením 0 % vytvářejí exkluzivní klub – a cesta, jak se do něj dostat, není zase tak úplně jednoduchá.

Reklama
Reklama

Aby se snímek mohl ocitnout mezi tak špatnými díly jako Vesmírní opičáci 2: Zartog vrací úder nebo parodií Starving Games, musí splňovat ne některé, ale všechny aspekty nepovedenosti. Stuart Heritage zmiňuje tři způsoby, jak toho dosáhnout. Prvním je natočit špatné pokračování.  Sequely filmů jsou v Hollywoodu už několik desetiletí zdrojem toho nejhoršího, co se dá natočit. Příkladem budiž třeba snímky Čelisti IV: Pomsta.

https://www.youtube.com/watch?v=gTEJD5J7Rxk

Neuškodí ani špatně natočený žánrový snímek  –  což je příklad erotického hororu Orgie mrtvých – a pomůže také hodně hloupý název. Tady Stuart Heritage jako příklad uvádí rádoby komedii Keith Lemon: The Film s ironickou poznámkou, že film podle něj nulu jen proto, že web Rotten Tomatoes neumožňuje záporné hodnocení.

Typickým prvkem většiny špatných snímků je i nastavování už tak nepříliš kvalitní filmové série. Svoje zastoupení v žebříčku tak mají čtyři snímky ze série Bláznivá dovolená, stejně jako poslední díly i v tuzemsku oblíbené Policejní akademie.

Poslední zaručenou cestou, jak nedostat ani jednu pozitivní recenzi, je natočit hodně špatný dětský film. Čestné místo tak drží snímky Mac and Me (rodinná sci-fi plná propagace značky McDonald's) nebo Pinocchio v podání Roberta Benigniho. A stejnou cestou se vydal i zmiňovaný snímek Emoji ve filmu.  Od exkluzivního klubu ho zachránila až vlažná kritika serveru El Nuevo Dia – nyní má snímek v hodnocení 6 %.

I bizarní a špatné filmy samozřejmě měly a mají svoje oddané diváky - a právě dnes počet jejich příznivců roste i díky tzv. hate-watchingu.  Ale žebříček klubu nula může mít jinou funkci než servírovat poklady příznivcům tohoto trendu.  Může kupříkladu vypovídat o změnách filmové produkce: žádný z téměř čtyř set zastoupených snímků nebyl natočen před rokem 1950 a pouze třicítka měla premiéru před rokem 1980.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi, říká lidová moudrost. Ti, kteří nemají psy rádi o nic víc než chobotnice nebo hrochy, což se nepočítá, protože to nejsou nejlepší přátelé člověka, ale přesto si myslí, že jejich vztah k okolním lidem to nenarušuje, mají nyní nový argument. Protože “mít rád psy” v dnešním světě znamená mít, nebo ho alespoň chtít coby domácího mazlíčka. A jak píše britský Guardian, chování domácích zvířat se bude pomalu, ale nevyhnutelně dostávat na hranu etiky. Dějiny jsou neúprosné.

Masové chování domácích zvířat čistě pro potěchu je věcí posledních sto padesáti let - od momentu, kdy začali mít městští lidé dostatek volných prostředků i času, které by mohli mazlíčkům věnovat. Dvanáct procent Britů podle průzkumu miluje domácí zvíře víc než svého partnera a devět procent víc než své děti, devět z deseti jej považují za člena domácnosti. Dnešní láska k chovaným zvířatům ale musela ujít dlouhou cestu. Ještě v šedesátých bylo běžné, že lidé nechali své psy před odjezdem na dovolenou utratit, protože bylo levnější a pohodlnější pořídit si po návratu nového než zařizovat péči o toho dosavadního po dobu nepřítomnosti.

Reklama
Reklama

Tenhle posun k větší citlivosti vůči chovaným zvířatům a k uznání, že zvířata jsou tvorové s vědomím a emocemi, které je třeba brát vážně, ale zároveň bude právě tím, co nakonec možná chovatelství vymýtí. Civilizační pokrok je v tomhle smyslu jednoznačný: vědecké poznání nám pravidelně přináší nové zprávy, že zvířecí mozky jsou složitější a úctyhodnější, než jsme si do té doby mysleli. Roste počet vegetariánů a veganů, cirkusům zvoní hrana a zoologické zahrady musí stále víc přesvědčovat veřejnost o své roli a smyslu.

Je tak pouze otázkou času, kdy si i milující chovatelé položí otázku: Dělám vlastně správnou věc? Jakkoliv drahou péči a pozornost svým zvířatům věnují, pořád platí, že s nimi nevyhnutelně zacházejí jako s vlastnictvím. Rozhodují, co a kdy budou jíst, co budou dělat, kde budou žít - a jestli je náhodou nenecháme vykleštit.

Spolu s přijetím faktu, že zvířata jsou svobodné a vědomé bytosti, kterým můžeme jen obtížně porozumět, a blíží se tedy v našem vnímání čím dál víc lidem, je to neslučitelné. Mít jako domácího mazla člověka, který „jen“ nekomunikuje dost srozumitelně, by bylo dost podivné. A dnes banální otázka “Váš kocour je s vámi šťastný? A on vám to řekl?” tak náhle dostává úplně nový a podstatnější význam.

Jak Guardian uzavírá, chovatelství není věčné. Je to koneckonců jen móda, nijak zvlášť stará. A módy přicházejí - a odcházejí.

Reklama
Reklama