Chuck Berry ženy obtěžoval, ale v písních z teenagerek dělal emancipované hrdinky

Pokud by měl mít rokenrol jiné jméno, znělo by Chuck Berry. Tak zněl minulý týden napříč mnoha nekrology nejčastěji opakovaný dávný citát Johna Lennona. Chuck Berry skutečně založil jednu z nejvíce vzývaných kulturních forem druhé poloviny 20. století, pokud však v záplavě truchlících hlasů nějaké výrazně chyběly, pak to byly hlasy žen. Podle hudební publicistky Ann Powers ne zcela spravedlivě - a dokládá to v brilantním komentáři Bittersweet Little Rock And Roller na serveru NPR.

Neslavná historie, pokud jde o vztah k ženám, se s Chuckem Berry táhla už od šedesátých let, kdy byl na tři roky odsouzen za nelegální převezení čtrnáctileté dívky přes hranice s úmyslem ji zneužít. V osmdesátých letech byl za napadení ženy zadržen a za nejnižší bod jeho chování se pak považuje fakt, že ve své restauraci nechal na dámské toalety tajně instalovat kameru.

Powers tyto činy nijak nezlehčuje, ale připomíná, že to byly právě teenagerky, z nichž Berry udělal ve svých písních emancipované hrdinky a hybatelky rokenrolu. „Jako člověk měl Berry zjevně problém udržet se před nimi na uzdě. Ovšem jako umělec chápal jejich ústřední význam a důležitost pro rokenrol a popsal ho tolika způsoby, jako žádný z jeho vrstevníků.“

V Berryho světě o sobě ženy rozhodovaly. Sweet Little Sixteen, Oh! Carol, Nadine, Tulane, You Never Can Tell; všechny do jedné pojednávají o dívkách, které diktují svůj vytříbený vkus ostatním a prosazují novou rokenrolovou kulturu.

Což byl zároveň přesný případ poválečných let, kdy se celý svět teenagerů točil kolem hudby, módy a randění. „Dívky zakládaly a vedly fankluby, kupovaly si desky a plnily koncertní sály,“ píše Powers. „Zatímco opozdilí kluci si v časopisech četli rady o tom, že mají dívky nechat, aby je naučily tančit.“