Vyhlašování nejlepších filmů karlovarské soutěže se letos neslo v duchu samých paradoxů. Cenu za režii si odnesla Whisky s vodkou, tedy německá komedie, což je – milovníci dobrodružství dvou nosáčů odpustí – slušný oxymóron. Zvláštní cenu poroty si domů odváží íránský intelektuál, odvážně protestující proti dění ve vlasti po zmanipulovaných volbách, který ve svém snímku Dvacet věrohodně ztvárnil život chudých teheránských vrstev, jež jsou hlavním elektorátem prezidenta Ahmadínežáda. A hlavní cenu získal belgicko-kanadský film Anděl u moře, který v hlasování třinácti novinářů ve festivalovém deníku získal v souhrnu nejmenší bodové ohodnocení ze všech soutěžících snímků.
Poslední den festivalu, kdy už je počet projekcí omezený tak na polovinu, se jinak nesl ve znamení filmů o nešťastných, citově vyprahlých dětech. Druhou projekci si odbyla Hanekeho Bílá stuha, která dostála vysokých očekávání. Na prostoru glosy nejde se o filmu příliš rozepisovat – příběh zkažených obyvatel jedné německé vesnice, v níž se v předvečer první světové války začnou odehrávat tajemné případy násilných útoků, nenabízí katarzi, ani rozhřešení. Vypráví o zlu, které přenášejí rodiče na děti, o patriarchátu a jizvách na duši z přísné protestantské výchovy. Haneke tentokrát nešokuje explicitně drsnými scénami jako v Pianistce nebo v Funny Games, přesto je jeho skeptický pohled na povahu člověka podobně nesmlouvavý jako vždycky.
V Cannes kromě Bílé stuhy bodoval i Fish Tank talentované Skotky Andrey Arnoldové. Ve stopách bratrů Dardennů nebo Kena Loache představuje sociální realismus prvotřídní úrovně. Mie je patnáct. Vykašlala se na školu. Hádá se s nešťastnou a osamělou matkou. Na klipech z televize si zkouší taneční choreografie a touží po tom, že by se tancem mohla živit. Pak si ovšem matka domů přivede nového, podezřele emfatického milence a věci se začnou komplikovat. Je to fascinují film, z velké míry díky famóznímu výkonu neherečky Katie Narcisové, díky němuž vás osudy téhle nevyzrálé puberťačky z essenského sídliště nepřestanou zajímat.
Také turecký film My Only Sunshine se vyznačuje poetickou kamerou, která se soustředí snad v každém záběru na svou malou dvanáctiletou hrdinku Hayat. Ta žije s tatínkem rybářem a nemohoucím dědečkem v dřevěném srubu na istanbulské periférii. Fragmentární narace se soustředí na běžné rituály jejích dnů – čekání na tatínka po škole na břehu Bosporu, péče o věčně nadávajícího, na lůžku upoutaného starce, hon na slepici. Prostitutka, kterou její tatínek rozváží člunem po trajektech kotvících v bosporské úžině, v jedné scéně Hayat zalichotí: „Ty jsi tak krásná, že nám brzy všem přebereš práci.“ Byl to jediný moment, kdy sálem zazněl smích, ale nebyl to smích úlevný.
Dost! Dejte demisi drsným dramatům o deprivovaných dětech. Deziluzivní drasťáky dnes dominují. Dostávám depresi. Du domů!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
