0:00
0:00
Dělníci kultury (texty)25. 6. 20124 minuty

Kritik Andrew Sarris nebyl padouch

Astronaut

Minulý týden v nedožitých 84 let zemřel Andrew Sarris, jeden z nejvýznamnějších filmových kritiků všech dob. Jeho vliv, který měl od 60. let, se dá v současnosti hůře chápat, protože s rozmachem internetu nám připadá snadné zjistit si, jaké filmy natočil ten který režisér či režisérka, a každý dnes může mít svůj bloggerský názor na cokoli a snadno ho šířit.

Pro mnoho lidí v době, kdy Sarris začínal a kdy ani nebylo zcela běžné, že by si někdo pamatoval, jaké filmy vznikly třeba před dvaceti třiceti lety, však jeho stati, v nichž se to hemžilo neznámými tituly, které dával do souvislosti s těmi známějšími, znamenaly možnost konečně vidět kinematografii v širší perspektivě – a především vidět ji jako druh umění.

Sarris nebyl jen svého druhu encyklopedista a osvětář, dokázal tehdejším médiím vštípit druh uvažování, že hlavní tvůrčí osobou v procesu výroby filmů je režisér a ten vtiskuje svým jednotlivým, byť velmi odlišným dílům ucelené vidění světa. Tento názor přejal Sarris od francouzských kritiků z časopisu Cahiérs du Cinéma a přispěl k tomu, že se ujal pojem auteur theory (teorie autorů) a pojem „autorský film“. Proti jeho zužujícímu pohledu se samozřejmě vyrojilo mnoho polemických výtek, nejurputnější souboj sváděl s kolegyní Paulinou Kaelovou. Hlavní námitkou zkrátka bylo, že film je kolektivním dílem, a proč bychom za „autora“ neměli považovat scenáristy či kameramany. Sarrisova odpověď byla snadná: scénář je jen polotovar a film se na rozdíl od divadla dělá jen v jedné konečné verzi. (Jak to dnes v éře direktor´s cutů zní naivně, že?) Proto Hollywood nebude mít svého Shakespeara a proto režisér, který kontroluje všechny složky filmového díla, je tím nejdůležitějším a v posledku jediným autorem.

↓ INZERCE

Boj o „autorský film“ však nebyl jen akademickými hrátkami se slovy a definicemi. Stokrát můžete říkat, jaký vliv mají na výslednou podobu studia a producenti. Ale smysl Sarrisova psaní nesměřoval jen k tomu, jak v kinematografii uchopit nějaké vývojové proudy a zachytit něčí originální estetiku, která vznikla i navzdory nepřízni osudu a vnějším zásahům jiných sil. Sarrisova rétorika a nadšení, s jakým umožňoval svým čtenářům dívat se na filmy jako by před nimi znovu rozkvetly v plné smyslové a významové bohatosti, byly impulze i pro filmaře, kteří se postupně i továrenském Hollywoodu stále více hlásili o to, aby se s nimi jednalo jako s umělci a nikoli jen řemeslníky.

Sarris měl přitom velmi široký vkus, nedal by se označit za elitáře, i když samozřejmě rozlišoval filmy na dobré a špatné – nicméně, právě ve své otevřenosti, toleranci a empatii se lišil od Kaelové, která své recenze psala tak, jako by jí jakýkoli, byť jen trochu horší film nejen urážel, ale vyloženě jí ubližoval.

U Sarrise, přestože jeho teorie byla mnohokrát vyvracována a přepracována, se nakonec dá mluvit o tom, že ovlivnil spíš pozdější filmové vědce, kteří se soustředí na neutrálnější popisy filmové poetiky, zatímco Kaelová svým šťavnatým slohem dodnes slouží jako inspirace pro žurnalisty, kteří chtějí sestřelit ohlupující produkci.

Přestože Sarris byl více napojen na samotné filmaře a méně psal pro povýšené intelektuály, jeho jméno si filmoví fanoušci pamatují spíš kvůli postavě padoucha Sarrise ve sci-fi parodii Galaxy Quest. U málokterého filmového kritika přitom najdete tolik dobré vůle a lásky k filmu jako právě u tohoto muže, jehož psaní mělo i výjimečné literární kvality, i když se týkalo děl, která mnohdy lidé považovali za nehodné rozboru.

Pro ty, kteří se s Andrejem Sarrisem a jeho myšlením chtějí o trochu více seznámit, doporučuju několik vzpomínkových textů od:

Pro zajímavost Sarrisovy žebříčky nejlepších filmů od roku 1960 do roku 2006 
http://alumnus.caltech.edu/~ejohnson/critics/sarris.html#y2005


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].