Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Babovřesky naplňují obraz české společenské krize

Mýty o Zdeňku Troškovi a filmových kriticích

Poskytnu vám nesmírnou sebedůvěru. (Zdeněk Troška)
Poskytnu vám nesmírnou sebedůvěru. (Zdeněk Troška) • Autor: Profimedia.cz

Už víc než měsíc se v českých a slovenských kinech hraje film Babovřesky režiséra Zdeňka Trošky. Za tu dobu se mu v obou zemích podařilo nastřádat na tržbách hodně přes 80 milionů korun od více než 600 tisíc diváků. Podobně raketový nástup u nás neměl dosud žádný český ani zahraniční film po roce 1989, aspoň co je oficiálně zdokumentováno. K absolutním rekordmanům v českém měřítku Babovřeskám sice ještě něco chybí – Tankový prapor měl 2 milióny a Černí baroni 1, 5 milionu diváků z federálních kin, ale může je dotáhnout. V posledních letech se téměř každoročně k milionu přiblíží jeden dva filmy, ovšem tuto návštěvnost sbírají mnoho měsíců.

Není pochyb, že Babovřesky představují fenomén, který přesahuje i všechny dosavadní úspěchy Zdeňka Trošky. Mezi 50 filmy s nejvyšší návštěvností v premiérovém víkendu totiž dosud neobjevil jediný jeho snímek, ačkoli se léta prohlašuje (či je jinými prohlašován) za nejúspěšnějšího českého filmaře. V historických statistikách se pohyboval na 4.-6. místě (záleží, jestli počítáme jednotlivé filmy, nebo porevoluční filmografii jako celek) za autory jako Jan Svěrák, Jan Hřebejk, Marie Poledňáková, Jiří Vejdělek či Karel Janák.

Anomálnost Babovřesk se těžko dá vysvětlit jednoduchými fakty. Jistě, film měl premiéru 14. února, kdy nebyla v kinech konkurence žádného jiného českého filmu, ani jakékoli komedie, či předem očekávaného hitu. Vliv má i známost jména Zdeňka Trošky, který se díky permanentní přítomnosti v bulváru stal nejznámějším českým filmařem posledních 20 let, mohutná reklamní kampaň upozorňující na symbolickou návaznost na trilogii Slunce, seno…, příslib letní atmosféry na plátně v ponurém zimním období i vysoký počet digitálních kopií (kolem 70–80), díky nimž bylo možné podniknout „kobercový nálet“ na kina po celé republice.

13 tyden troska
13 tyden troska • Autor: Respekt
Jenomže tímto se nevysvětluje čtyřnásobný nárůst zájmu oproti předešlým dílům téhož autora. Když si pomůžeme srovnáním se zahraničím, pak tady i nejúspěšnější lidová komedie je pořád poloviční oproti comicsovým blockbusterům (Temný rytíř, Avengers), Pánovi prstenů, Pirátům z Karibiku, Avatarovi či Transformers. U nás je špička žebříčku míchaná z hollywoodských trháků a českých komedií pro celou rodinu či pro páry, jaké točí zmínění Svěrák, Vejdělek a Poledňáková (a jaké točil Hřebejk). Troška byl oproti nim vždy poloviční až třetinový a potvrzoval celosvětový standard, že buranské lidové komedie mají jasně vymezené publikum. Tato bariéra se nyní prolomila a stálo by za to prozkoumat proč.

Dlouhý úvod byl nutný, aby bylo zřejmé, že doposud se vysvětlování a obhajobě Babovřesk věnovali lidé, kteří neberou v potaz fakta a vystačí si s banálními rádoby objevy typu „lidé chodí do kina, protože vědí, co od Trošky čekat“ nebo „lepší komedie nikdo netočí, ať se nám to líbí nebo ne“. Dokonce můžeme pozorovat trend, kdy publicisté v oficiálních médiích zaujímají postoj, že chtějí Trošku hájit proti filmovým kritikům a jiným intelektuálům (nejlépe vždy s přívlastkem „pozérských“). Máme tu do činění s tolika mýty, polopravdami, nesmysly a překrucováním reality, že by mlčení znamenalo souhlas a jejich další posílení.

Mýtus č. 1: Kritizují ti, kteří sami nic nedokázali a závidí úspěch. Kritici sami nic neumějí a jenom čekají, aby si mohli plivnout.

Ještě než se dostaneme k profesionálním publicistům a jejich podivným tvrzením, je vhodné vypořádat se s touto nejčastější lidovou námitkou. Představa o kriticích, kteří by sami hrozně chtěli točit filmy, ale raději plivou na ty, co to umějí, je zcela zavádějící. Recenzenti jsou především lidé, kteří milují filmy. Milují se na ně dívat, milují o nich mluvit a psát. Jejich hlavní kompetencí je znát stovky a tisíce titulů a umět díla rozebrat a zařadit do širšího kontextu. Než Troška jednou za dva roky natočí nový film, kritik stihne vidět a zrecenzovat desítky či stovky titulů. A protože recenzenti znají desítky a stovky (žánrově srovnatelných) lepších (starších i současných) filmů, nemají důvod Troškovy snímky extra chválit, neboť nenaplňují řemeslné standardy současné zábavy ani se nevyrovnají dávným klasikám (třeba i jeho vlastním). Babovřesky jsou zkrátka neoriginální, pomalé, roztahané, řídké a zahrané teatrálně ochotnickým stylem, který už ve světě dávno vyšel z módy. A kdyby recenzenti opravdu záviděli úspěšným filmařům, těžko by mohli psát kladné nebo vyloženě nadšené recenze na mnohonásobně úspěšnější zahraniční filmy, než jsou počiny Zdeňka Trošky, které navždy zůstanou jen lokálním fenoménem a úchylkou.

Mýtus č. 2: Recenzenti po Zdeňku Troškovi chtějí umění nebo alespoň intelektuálně náročnější komedie, nejlépe ve stylu Woodyho Allena. Srovnávají tak nesrovnatelné, navíc mu nespravedlivě vyčítají pokleslost a vulgaritu, přestože existují mnohem vulgárnější a nechutnější filmy. Nespravedlivě Trošku označují za nejhoršího režiséra na světě.

Tyto námitky kromě režiséra opakují např. Vojtěch Rynda v Týdnu Milan Tesař v Reflexu. Už před deseti lety, kdy jsem psal portrét Zdeňka Trošky pro zaniklý portál Filmpub.cz, jsem na tyto výtky narážel a snažil se dohledat, zda mají opodstatnění. Prošel jsem si desítky recenzí několik let zpátky a nic. Nikdo Trošku nesrovnává s Woody Allenem, nikdo po něm nechce, aby točil intelektuální filmy. Nikdo mu dokonce nevyčítá, že „zběhl od umění“ (jak zní další falešný argument), protože snímky Poklad hraběte Chamaré a Zkouškové období žádná velká sláva nebyly. Problém nespočíval v tom, že „na umění nikdo nechodí“ - jak se hájí Troška - ale že oba filmy jsou mimořádně neohrabané pokusy o umění.

Babovřesky trailer 2012
Babovřesky trailer 2012 • Autor: Respekt
Troška bývá v recenzích tedy vždycky porovnáván s jinými českými komediemi, případně zahraničními lidovými komediemi; přesně jak si přeje. Sám tvrdí, že nemá rád Louise de Funese, ale i ten ve srovnání s ním vychází lépe. Vzhledem k tomu, jak se okolo Babovřesk rozvířilo, že se kritici nad nimi zuří, trhají si vlasy, dostávají infarkt a snaží se je zadupat do země, schválně jsem si dohledal, co vyšlo.

Dělá to celkem pouhých deset recenzí, z čehož dvě byly do celostátních deníků (DNES, Hospodářské noviny) a tři na internetové stránky, které mají nějakou slušnější čtenost (Aktuálně, Moviezone,FFFilm), zbytek jsou spíš (o)krajové portály. Na nejčtenějších Novinkách se recenze ani moc neohřála na homepage. Každopádně v nich nenajdete nic z toho, nač si Troška stěžuje a co recenzentům podsouvají jeho obhájci.

Všechny jsou v zásadě velmi kultivované, rozhodně nevyznívají nenávistně, ale spíš nešťastně nebo rezignovaně - v duchu „takový už Troška je a nedá se s tím nic dělat, v nejlepším případě text pojmout jako sociologickou glosu a udělat si z toho trochu legraci“.

Lidové noviny recenzi Babovřesk neotiskly a místo ní uspořádaly věcnou a pohodovou debatu, kde se několik filmových publicistů, historiků a mladý dokumentarista shodli, že nejde o nejhorší film na světě. Jde pouze o film specificky špatný a řemeslně odfláknutý, a to takovým způsobem, že to cílovému publiku nevadí. Mnozí lidé opravdu nevidí, že v Babovřescích jsou za sebou stříhány scény ze stejného prostředí s jinou úrovní světelnosti, že se herci občas přeřeknou, že některé záběry na sebe nenavazují, že barvy jsou v postprodukci vytažené tak, až z toho bolí oči, a gagy nemají načasování.

Můžeme se samozřejmě mnohdy jen dohadovat, co recenzenti po Troškovi chtějí. Pokud ho porovnávají s tím, jak vypadají dnešní komedie, zřejmě jim vadí, že Babovřesky naopak nejsou drsnější. Jejich přízemní a slaboučká vulgarita je nepohoršuje, ale nudí. Troškovi odpůrci (chceme-li je tak nazvat) jistě oceňují úplně jiný styl komedií, ale těžko říct, že intelektuálnější. Každopádně je jasné, že Troška není schopný adaptovat se na dnešní dravější tempo. Pokud má smysl mu něco vyčítat, pak to, že není schopný naplnit ani dřívější staromódní styl. Jednak od jisté „ušpiněnosti“ přešel k napulírovanému kýči, jednak poetiku Slunce, sena… už opakovat nejde, protože v dnešní společnosti většina druhů vtipů nefunguje.

Mýtus č. 3: Zdeněk Troška na své filmy nedostává dotace, vydělává a z prodaných vstupenek se odvádí peníze do Fondu pro rozvoj kinematografie, čili díky němu můžou vznikat umělecké filmy.

Zde jde spíš o demagogii a nedomýšlení důsledků. Nicméně na počátku je potřeba uvést, že některé filmy Zdeňka Trošky včetně Babovřesk dotaci od fondu dostaly, a to dotaci „rozvoje filmového průmyslu“. Suma, která z Babovřesk poplyne do fondu, činí něco přes půl milionu korun, za což žádný nový český film nevznikne. Nové filmy však budou mít problém shánět další prostředky mimo fond, který poskytuje jen zlomek rozpočtu, protože budou narážet na investory zvyklé právě na snímky typu Babovřesk. Nejenže možná vznikne méně „menšinových uměleckých filmů“, i když ty si hledají spíš alternativní způsoby financování, ale hlavně to, že téměř nemá šanci vzniknout slušná komedie, která nebude tak prošpikovaná reklamou jako Babovřesky. Tento film tedy výrazně zhoršil situaci, aby mohlo vznikat něco zábavného. Jinými slovy, Troška si točením Babovřesk sám zamezuje točit jiné projekty, které by chtěl, protože Babovřeskami a spol. vytváří špatné prostředí. Jeho pokrytecké nebo zaslepené stěžování si na to, jak „kultura je u nás na samém konci zájmu“,  úplně pomíjí vlastní vliv na tomto stavu.

Mýtus č. 4: Problém není v tom, že by Babovřesky byly tak špatný film nebo jejich návštěvníci idioti, ale že nikdo neumí natočit lepší komedii. Kvůli tomu je všechen ten poprask. Velmi vulgárně řečeno – na deset komedií a deset detektivek můžete mít jednu Marketu Lazarovou, ale naopak to fungovat nebude.

Tyto věty napsal Luděk Staněk v Reflexu. Stačí se ale podívat se na nabídku kin za posledních pár let. Poslední dobou víceméně každý rok máme jednu dvě komedie s velkou návštěvností a všechny jsou točeny lépe a jsou složitější co do stavby i na chápání než Babovřesky. I nejhorší filmy Marie Poledňákové běžně obsahují několik paralelních dějů a spoustu zkratek. Babovřesky nemají ani jednu pořádnou dějovou linku a opakují asi čtyři vtipy po dvě a čtvrt hodiny. Žádný jiný český film není (doslova) tak retardovaný jako Babovřesky.

Babovřesky
Babovřesky • Autor: Falcon
A k uvedenému poměru filmů na deset komedií a detektivek jedna Markéta Lazarová – tady není jasné, co podle Staňka nebude fungovat. Československá kinematografie fungovala desítky let, i když si nejméně polovinu filmů nikdo nepamatuje a téměř se nehrají v televizi, přičemž velmi často jde i o nepovedené komedie a detektivky. Poměr budou kazit taky politicky poplatné filmy, které měly jasné místo ve výrobním plánu. Co tedy nefunguje nebo nefungovalo? Například maďarská nebo polská, nebo dokonce francouzská či íránská kinematografie mají v poměru celkové produkce mnohem více uměleckých filmů než my a přesto na mezinárodním poli „fungují“ (když už musíme používat to hloupé slovo) lépe než naše.

Staňkova představa, že „pokud by dobrých komedií vzniklo pět za rok, rozhodně by pak návštěvnost jedné nevzbudila takovou pozornost“, vychází z neznalosti a mluví o utopii. Schválně se podívejte na tento přehled a najděte rok, kde vzniklo pět dobrých komedií, které měly zároveň vysokou návštěvnost. Nic takového nikdy nenastalo. Vždy se počty pohybují níže a vždy najdeme možná dobré filmy, ale rozhodně ne masové hity. Jakmile jich je víc, návštěvnost se neakumuluje do jedné ani nejsou všechny vysoce navštěvované, ale zájem mezi ně se rozloží. Znovu: Babovřesky jsou anomálie, která se vymyká „historické normě“. Není s čím je porovnávat a kdyby vznikalo najednou více komedií, nebude se na ně tolik chodit. Pokud chtěl náhodou toto Luděk Staněk říct, napsal to neohrabaně a s pomocí zavádějících příkladů. Vzít si zrovna Marketu Lazarovou - jeden z nejdražších českých snímků všech dob - za typický příklad uměleckého filmu, které naopak bývají většinou levnější, je jednoduše úlet.

Mýtus č. 5: Babovřesky jsou odpočinkový milý film, který nic neřeší, pohladí po duši a umožní si odpočinout od amerických filmů plných násilí“

Mantra, kterou pro změnu opakují hlavně „obyčejní diváci“, a naštěstí žádný publicista, jenž je základně střízlivý a něco takového napsat nemůže. Nicméně toto poselství je ujalo a šíří se internetem. Zde se týmu okolo Zdeňka Trošky podařil asi nejzákeřnější „spin“ – otočení původních významů slov. Babovřesky jsou film o zlých, zákeřných, hloupých a sobeckých lidech, kteří jednají hystericky, agresivně, vypočítavě a nedospěle. Jistě tu neteče krev, ale zatímco v amerických žánrových a primárně zábavných filmech bývá dost jasně rozděleno dobro a zlo, případně opodstatněno, proč bychom k nějakým postavám měli cítit sympatie, v Babovřescích toto víceméně chybí. Nelze tu mít nikoho rád a není jasné, kdo by si zasloužil větší trest.

K tomuto bodu se chtěl dostat Pavel Sladký v rozhovoru na rádiu Vltava, ale režisér odmítl přistoupit na základní rovinu, že postavy jsou na sebe agresivní, označil to za nadsázku a nakvašeně opustil studio. Opět, vezměme si srovnání s Funesem – jeho filmy jsou postavené na tom, že agresivně se chová jen hlavní aktér. Právě proto vzniká humorný kontrast. Pokud na sebe v Babovřescích všichni pořád ječí, žádný kontrast tu není. Pokud Troška tvrdí, že kopání a střílení do varlat je prvek z grotesek už od Chaplina, zapomíná na to, že grotesky oblast varlat vynechávaly, byly zrychlené (odhmotněné a zbavené bolesti), kopance nahrazovaly slova a komika plynula z toho, že lidé bojují se stroji (Frigo na mašině, Chaplin v továrenském soukolí, Harold Lloyd visící na obří hodinové ručičce, Laurel a Hardy stěhující piáno atd.). Když se strhne šlehačková bitva, zavládne anarchie, kde nemají místo psychologické motivace.


V Babovřeskách se mluví a mluví (čili akce nenahrazuje slova), lidé útočí proti sobě, aniž by je k tomu nutily neosobní strojové a institucionální síly. Lidé neustále bolestně skuhrají kvůli fyzickým následkům (což do grotesky nepatří) a všechna agrese je psychologicky motivovaná (zištností, žárlivostí, pomstychtivostí). Zkrátka, s radostně osvobozenými groteskami Babovřesky ztratily kontakt a nemůžou se na ně odvolávat. Není to násilí s nadsázkou, ale cosi nepříjemného, co vyvěrá z hloubi duše postav, a připomíná výrok režiséra: „Dva faráři nám zakázali točit v jejich kostele. Kdybych u toho byl osobně, asi bych jim rozbil hubu nebo je alespoň nakopal do koulí.“ Nejsem asi sám, na koho Babovřesky působí svým pojetím násilí mnohem odpudivěji než většina akčních filmů.

Mýtus č. 6: Kdo se u Babovřesek nesměje, nemá smysl humor, nechápe obyčejné lidi, neví, jak se žije na vesnici, nemůže být ani Čech apod.

Opět spíš lidové přesvědčení, kterému bohužel někteří publicisté nahrávají. Polemizovat s tímto mýtem je zbytečné, stačí poukázat na jiné komedie o českém venkově, případně jiné komedie, které svým humorem dovedou něco odhalit o lidské povaze, a zastavit se u toho, že dobré komedie se buranství vysmívají a poukazují na absurdnost předsudků. V Troškových filmech jsou naopak předsudky potvrzovány a buranství je prezentováno jako roztomilá součást české identity.

Mýtus č. 7: Zdeněk Troška svými filmy ukazuje, že má lidi rád, rozumí jim a nepohrdá jimi tak jako intelektuálové z Prahy.

Jde o zvláštní druh přesvědčení, za který může zřejmě režisérova bodrost v rozhovorech, kde se dovolává lidového souhlasu. Když se ale podíváme na Babovřesky pořádně, zjistíme, že minimálně ve dvou bodech svým divákům říkají: „Jste idioti“.

Babov esky 2
Babov esky 2 • Autor: Respekt
Jeden z hlavních vtipů filmu představuje, že se farář jmenuje Šoustal. Vtip na úrovni žáka prvního stupně základní školy se opakuje pořád dokola. Věrné publikum se stále směje. „Na konci ovšem postava jeptišky mravně usměrní drbny, aby se nesmály farářovu příjmení, že si s ním určitě užil dost. Tak vzkazují scénáristé a režisér divákům, kteří se právě tomuto smějí, že jsou za prvé skutečně burany - a za druhé, že si jich tvůrci neváží. Jelikož, co je nevhodné ve filmu, u diváků, kteří zacálují peníze, nevadí.“ (Citát vypůjčen od uživatele Tosima z ČSFD.cz). Zdeněk Troška se navíc v mnoha rozhovorech nesmyslně obhajuje, že zná faráře, který se jmenuje Píč, a tím chce dokázat, že jde o normální věc. Proč ale pak ze jména Šoustal dělá takovou atrakci? Protože spoléhá na primitivnost svého publika?

Druhý bod tvoří bezprecedentní product placement – reklama na rádio Impuls vklíněná do celého děje, kdy starosta hraje telefonickou hru „Haló, tady Impulsovi!“. K čemu slouží reklama? Aby ji konzumenti následovali a napodobovali. Tedy film po nás chce, abychom se chovali jako nejnesympatičtější postava celého snímku, kterou mají všichni za kreténa. Může být zadavatel reklamy spokojen, že jsou jeho posluchači vylíčeni jako kreténi? Zřejmě může, protože všichni spoléhají na to, že diváci tohoto filmu si ničeho nevšímají, nad ničím nepřemýšlejí a vlastně jim nic nevadí.

Jak dokládá jeden autentický výrok: „Mi osobně se film neuvěřitelně líbil a i když humor byl místy slabý, je třeba jej brát s nadsázkou.“ V těchto větách je ukryto cosi příznačného a plyne z nich, že dotyčná neví, co přesně říká: slabý humor je třeba brát s nadsázkou, člověk nema být zklamaný, že je to místy/často/úplně slabé, protože, když si přišel odpočinout a zaplatil za to, udělá úplně všechno proto, aby vypnul.

Vyzobávání přehlížené cílové skupiny

Pokud si tedy sečteme, co všechno nám tvůrci filmu nalhávají a co si nalhávají spokojení diváci (kromě toho, že se opravdu nasmáli, což jim nikdo upřít nemůže), je s podivem, proč se těchto významových deformací musí účastnit ještě někteří publicisté. Zatímco recenzenti jen s odstupem dělají svoji práci a neprojevují se vůči filmu nijak přehnaně, speciálně redaktoři časopisu Reflex se nechávají dobrovolně zatahovat do reklamní kampaně stojící na vymezování se vůči recenzentům a jako „užiteční idioti“ podporují u Zdeňka Trošky auru lidového nepochopeného mučedníka. Jak ale podotkl Ondřej Štindl, Troška je mučedník, kterého nikdo nepronásleduje, nezakazuje, neubližuje mu a on nijak netrpí a ještě dává „statečně“ najevo, že si z kritiky nic nedělá. Recenze údajně nečte, ale (zřejmě telepaticky) ví, co v nich je, a prý už 30 let o něm píšou stejně.

To, že Reflex věnoval Babovřeskám hned tři články a významnou zmínku v editorialu, napovídá něco o současném trendu. Na jimi uměle stvořenou či zvýrazněnou pózu (Troška fuj, Klaus fuj, Zeman fuj) odpovídají protipózou, aby ukázali údajnou nonkonformnost a získají si tím body u fanoušků Zemana, Trošky, Klause a dalších. Nekonzistentně vyzobávají jinými médii přehlíženou cílovou skupinu a  vypadá to, že Reflex se jako sirotka chopil určitého typu lidí a snaží se dát hlas jejich němé bolesti - pokud budu citovat a parafrázovat názory, které už byly napsány jinde.

Problém je ale v tom, že si Reflex ony kauzy a kritizované pozice a objekty občas musí uměle stvořit a teprve pak je možné vítězoslavně polemizovat s chimérou. Najít veřejného intelektuála, „věčného petenta“ a aktivistu, který by tratil slovo o Babovřescích duchu, jaký mu podsouvají publicisté v Reflexu, je totiž prakticky nemožné. Není to žádný souboj „obyčejných lidí“ a „nafrněných elitářů“. Na úrovni, kde se hází slovy jako „sračka“ nebo se paušalizujícím způsobem operuje s tím, kdo koho volil, jde střet dvou druhů lidovosti; o dvě masové a početně možná dost vyrovnané skupiny. Jenomže když všechny tyto lidi paušálně nazýváme kritiky, jednoznačně tím ubližujeme profesionálním recenzentům.

Babov esky
Babov esky • Autor: Respekt
Vrcholem snah o výrobu démonů se stal článek zmíněného Milana Tesaře, který si vysloužil obálku č. 10 a v němž se tvrdí, že „kritici chtějí zabít Trošku“, byť symbolicky. Pak ale v celém textu není schopen najít někoho, kdo by tomu popisu odpovídal – citace velejemného tolerantního Štindla sem nezapadá, výroky Tomáše Baldýnského se netýkají Babovřesk a jsou překroucené, „rozhlasák z Vltavy“ ani není jmenován a popis jeho nezdařeného interview není moc přesný. A poté, jak se tu slovo od slova píše: „přišel kritik Fila, který se pohoršil nad narušenými mezilidskými vztahy v jeho filmech, nad jejich potlačovanou homosexualitou a nad tím, že se farář jmenuje Šoustal.“

Stanovené teze

Chápu, že celý tento text nyní může leckdo brát jako projev mé ublíženosti, uznávám také, že vzájemné ostřelování médií může být lehce pod úroveň a pro čtenáře nepřínosné, ale mám za to, že se zde ukazuje společenský trend, jehož je Reflex součástí. A jen vás poprosím, ať sledujete překrucování jednotlivých výroků.

Kdo si pořad poslechne, zjistí, že nad dysfunkčními vztahy v Babovřeskách a jiných Troškových filmech jsem se nepohoršil, ale pouze vyjádřil podivení, že jsou oficiálně propagované a přijímané jako „pohlazení po duši“. Nemluvím ani o potlačované homosexualitě postav, ale o tom, že herecký styl ve filmech Zdeňka Trošky vychází z karikatur hysterické homosexuality, což je jediný způsob, jak se autor může projevit ve společnosti, která ještě není úplně tolerantní. Téma je to složité a delikátní, ale rozhodně nebylo podané negativně.

Ohledně jména faráře Šoustala jsem se také nepohoršil, ale označil to prostě za slabý vtip (čili naopak málo silný, aby mohl vyvolat pohoršení) - a uvedl ho jako příklad toho, že Babovřesky stojí právě na rozmazávání několika málo vtipů. Čili že od lidové komedie nečekám nic vznešeného, ale čekám, že bude nabitá vtipy a že bude mít gradující tempo. Pakliže byl Milan Tesař z tohoto výstupu schopen vyčíst pohoršení, člověk s lepším sluchem vyčte pobavení a rozpaky. Došlo mi ale, že pro něj je úplně bezpředmětné, co kdo říká, nebo jakým tónem to říká, protože potřeboval vytvářet dojem, že jeho předem stanovené teze platí.

A na co Tesař při svém pátrání vlastně přišel? Prakticky na nic. Jeho text vůbec nevysvětluje, proč zrovna Babovřesky jsou tak výjimečně úspěšné; kromě toho, že Troška je osvědčená značka. A aby relativizace byla završena, uvede se, že na zdánlivě náročnější film si koupí ve frontě lístek člověk, co vypadá jako vidlák. Tím už máme samozřejmě dokonale jasno, na co kdo a proč chodí.

019
019 • Autor: Respekt
Možná by si takové publicistické selhání zasloužilo analýzu. Zdá se totiž, že kulturní redakce Reflexu je tvořena lidmi, kteří ke své inteligenci necítí žádnou zodpovědnost. Jinak by měli zřejmě snahu předávat svoje vědění a hodnoty dál. Místo toho svoje schopnosti využívají k tomu, aby mohli machrovat, popřípadě ukazovat ostatním, že ti, kdo se snaží nějaké hodnoty řešit, zastávat stanoviska a kultivovat prostředí, jsou pozéři. Toho se dosahuje tím, že se vlastní pozérství přehání do nemožnosti. Ve výsledku se tak jejich největším nepřítelem kulturního publicisty Reflexu stává intelektuál, který se snaží svůj potenciál využívat k vysvětlování či zpochybňování statu quo.

Do tohoto intelektuála je nutné se strefovat, karikovat ho a vkládat mu do úst něco, co neříká, protože dělá něco, co by sami publicisté v Reflexu dělat mohli (nebo měli), ale nedělají. Nakonec ale raději hájí zájmy lidí, s nimiž nemají nic společného. Jistě, není nutné dávat za každou cenu najevo vážnost a lze „být nad věcí“, ale přese všechno je třeba mít vespod něco pozitivního; program, metodu nebo kodex. Když chybí, přestávají mít texty hlubší hodnotu. K tomuto úpadku myšlení se ale Reflex dopracoval podobnou cestou jako Zdeněk Troška a jejich postoj de facto vypovídá o tomtéž co Babovřesky.

Úzce provázané odpovědi

Čímž se dostáváme k odpovědi na otázky, kterými se Zdeněk Troška, lidé okolo něj, ani naklonění publicisté nechtějí zabývat: Proč mají Babovřesky tolik diváků? A je možné říct, že takové filmy nějak škodí?

Odpovědi jsou úzce provázané. V jednom má Zdeněk Troška určitě pravdu. Na českých televizních kanálech se neustále hrají především krimiseriály, kde někdo někoho vraždí – nejsou sice zdaleka jen americké, ale žánr krimi a thrilleru převládá, následovaný mýdlovými operami. Lidé, kteří většinu svého volného času tráví před televizí, skutečně můžou nabýt dojmu, že jiný typ produkce neexistuje. A protože jsou líní nebo málo movití, aby si kupovali i levné DVD v trafikách (nebo dokonce jezdili na festivaly a přehlídky), neschopní, aby si stahovali filmy a seriály přes internet, nebo tak zpovykaní, že nechtějí číst titulky, tak pro tuto – jistě nemalou skupinu obyvatelstva, které opravdu dosud většinou sedělo doma a do kina nechodilo - jsou Babovřesky manou seslanou z nebe. Až dosud vždy raději čekali, až film, který běží v kinech, bude v televizi, ale nyní povstali. Co je donutilo?

Zdeněk Troška má opět pravdu, když říká, že v Česku vládne špatná společenská a politická situace, respektive, že ji tak řada lidí stále intenzivněji pociťuje. Jde to ruku v ruce s nárůstem používání internetu i u těch společenských vrstev, které k němu dosud neměly přístup nebo vztah. Toto používání internetu jim ale neotevírá nové horizonty, ale naopak uzavírá těsněji do psychologické bubliny nebo sociálního ghetta. Svou frustraci si nyní tito hledačsky méně zdatní či názorově méně otevření uživatelé navzájem mezi sebou posilují a musí ventilovat. A zároveň potřebují záblesk něčeho pozitivního, něčeho, co se bude oné atmosféře marasmu, v níž se sami dost dobrovolně udržují, vyhýbat i za cenu totální kýčovitosti a křečovitosti. Jinými slovy, a to už Troška ani jeho obhájci nedoříkávají: kdyby bylo v Česku lépe, na Babovřesky by se zdaleka tolik nechodilo a byly by v normě 300–400 tisícové návštěvnosti za celý rok.

Tento film neškodí v tom smyslu, že by kazil vkus novým davům, ale je jednoznačně výrazem zdejší negativity a zoufalý pokusem o únik z ní. Jeho humor stojí na vymezování se venkova proti městu, všeho českého (byť špatného) proti čemukoli americkému, minulosti proti současnosti. Ty první prvky v každé opozici jsou idylizovány a podávány zdánlivě jako roztomilé, ty druhé prvky jsou eliminovány, zesměšňovány nebo kritizovány. Babovřesky slouží jako radostné přihlášení se k vlastnímu špatnému vkusu, kdy už se dotyční nestydí - protože díky sociálním sítím vědí, že je jich takových hodně. Vkus přitom zjevně není subjektivní ve smyslu „vlastní-individuální“ věc, ale naopak věc sdílená a prožívaná s pocitem, že někam patřím. Zároveň vkus není odtržen od celkového životního názoru, není to věc soukromá, na niž nikdo nemá sahat oproti věci veřejné – politice a názorům na ni. Babovřesky ukazují velmi jasně, že populismus má společné kořeny a výraz. Je nepodstatné, kolik diváků Babovřesk skutečně volilo Miloše Zemana - je samozřejmé, že ne všichni a že neplatí, že kdo volí Zemana, musí jít na Babovřesky. (Tuto prostou myšlenku se pokusila rozebírat v Reflexu Markéta Lukášková a sama se přitom dopouštěla hrubých generalizací, kdy přikazovala „intelektuálnímu stádu“, potažmo „kulturní frontě“, aby „udělala krok zpět“. Reflex tu opět vystavěl polemiku s něčím, co oficiálně nikde nezaznělo.)

Zde nakonec vůbec nejde o Miloše Zemana jako jednu zástupnou osobu, ale o posilování české xenofobie a nenávisti k politice jako takové. Ta vede až k tomu, že na politiku se smí jen nadávat, ale nedovedeme politická témata pojednat komediálně. Stačí se uvědomit, že ve světě jsou běžně hojně navštěvované filmy, které jsou naopak jasnými společenskými satirami a ukazují přesné mechanismy toho, jak funguje politika, mediální manipulace, jak se veřejného života účastní různé organizace, které si navzájem nerozumějí, nebo, jak je náš každodenní život omezován byrokracií či nesmyslnými firemními nařízeními. Ostatně, když se občas budete dívat na televizi později večer, objevíte třeba letitý animovaný seriál Městečko Southpark, který ani po letech neztrácí nic ze své průraznosti.

Dvě tváře českého xenofoba

Když to shrneme do jednoho souvětí: Babovřesky představují milou tvář malého českého xenofoba, který má tendenci podléhat prázdnému populistickému nadávání na politiku a zároveň pak volit prázdné populisty. Jistěže ne každý, kdo viděl film Babovřesky, volil nebo bude volit populisty, ale Babovřesky vyjadřují stejné hodnoty. A dokresluje to i další výrok Zdeňka Trošky, který za „nejzajímavější film loňského roku“ označil Bastardy 3 od Tomáše Magnuska – „memento, které stojí za diskusi“. Tedy opravdu diletantsky natočený brak, který šíří rasovou nenávist a naznačuje, že by se „romský problém“ měl radikálně a násilně řešit. Ten stojí za diskusi? A komu? Populistům, kteří nechápou širší sociální souvislosti?

Jestliže Babovřesky jsou onou milou tváří českého xenofoba, který si o sobě myslí, že je slušný člověk, pak Bastardi představují naopak jeho odvrácenou temnou tvář. Spojme si to i s úplně nedávným rozhovorem Zdeňka Trošky s Barborou Tachecí v Mladé frontě DNES. Je z něj sice zjevné, že byl do obhajoby politiky Adolfa Hitlera poněkud natlačen, ale výrok „Jestli si myslíte, že je to tak úžasný, ta svoboda, já vám to brát nebudu. Já si to nemyslím“ je čistě jeho, pronášený z nejhlubšího přesvědčení. Ať to tedy Zdeněk Troška s Hitlerem myslel jakkoli („Máte tady třeba osm věcí, z nichž třeba čtyři byly zavrženíhodné, ale určité věci pro svůj národ v dobrém udělal – dal jim najíst, postavil je na nohy…“), výsledek je, že přesně takový přístup vede k nástupu populistických politiků s autoritářskými sklony.

Dejte lidem najíst, a pak ať jsou zticha a účastní se povinně toho, co se jim řekne. Uvádět na pravou míru, že Hitler dělal vše s cílem vést válku a ničit ostatní a že tedy není pravda, že Německu hospodářsky pomohl (zbrojení a krádeže majetku nejsou cestou k prospetitě), je už skoro zbytečné. Podstatné je, že neobratné výroky Zdeňka Trošky v sobě ukrývají touhu po úplně jiném režimu, jehož vlastnosti si ale idealizuje stejně jako náves Babovřesk. Současnost komediálně vypíchnout neumí a nechce, zato by chtěl pobývat v minulosti, jaká nikdy nebyla. Tím Babovřesky maximálně naplňují obraz české společenské krize.

(Foto: www.babovresky.com)

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte