Radost i děs z nesmyslné války. Čeští Íránci se v pohledu na konflikt neshodnou

Budova íránské ambasády v Praze stojí v poklidné vilové čtvrti vedle Petřínského vrchu. Dnes, v první březnový čtvrtek odpoledne je tady ale nezvykle rušno. Na chodníku stojí několik desítek lidí se zeleno-bílo-červenými vlajkami a reproduktorem, ze kterého se do okolních zahrad line dunivé techno. „Ajatolláh Chameneí is dead,“ opakuje z beden v repetitivní smyčce mužský vokál podkreslený elektronickým beatem. Lidé na chodníku mávají vlajkami a někteří tančí.

V Íránu v tuto chvíli šestým dnem zuří válka, v níž Spojené státy a Izrael devadesátimilionovou blízkovýchodní zemi zasypávají raketami, Íránci shromáždění před pražskou ambasádou nevypadají, že by jim to vadilo. Právě naopak. Když hudba z reproduktorů na moment utichne, hromadně skandují „Díky Ameriko“ nebo „Trumpe pokračuj“ – a někteří mají vedle íránských také izraelské vlajky. „Vojenskou akci nevnímáme jako útok na svou vlast, ale jako osvobození od režimu, který naši zemi tyranizuje už čtyřicet let,“ vysvětluje plynnou češtinou organizátor dnešní akce Kasra Yousef. Třiadvacetiletý mladík věří, že autokratický režim radikálních náboženských vůdců pod vlivem útoku padne a vystřídá ho princ Rezá Pahlaví, tedy v exilu žijící syn bývalého šáha, jenž Íránu vládl až do islámské revoluce v roce 1979. Podobný pohled na situaci mají i ostatní účastníci mítinku.

Skupina příznivců bývalé monarchie je v Česku velmi aktivní a dobře organizovaná, její postoj však rozhodně neodráží hlas celé zdejší menšiny čítající zhruba tisíc lidí. V zemi žijí také Íránci, jimž režim rovněž vadí, válku ovšem nepovažují za řešení a nepřejí si ani návrat dynastie Pahlaví. Tento rozpor jde napříč celou íránskou diasporou žijící na Západě. Exilové Íránce ale v těchto dnech zároveň spojuje starost o blízké, nedostatek informací a nejistota, jak současný konflikt skončí. 

Donald to zařídí