V poslední době se to v České republice nějak hemží informacemi o tom, kdo všechno se může se státem soudit a arbitrovat. Trochu to vypadá, že v některých případech stahuje stát kalhoty před brodem, v jiných se naopak arogantně buší v prsa.
Podívejme se na některé jednotlivé kauzy postupně. Začněme lyžařským šampionátem v Liberci: stát, město Liberec i lyžařský svaz. Ti všichni se tváří, že nejsou povinni dostát svým závazkům vůči dodavatelským firmám. Prostě se firmám nezaplatí „a hotovo“. Podrobně se o tom píše třeba v tomto článku na aktuálně.cz. Troufám si tvrdit, že zde jsou naděje dodavatelských firem velmi slušné a vysoké, zvláště když se k soudní při se státem nějak efektivně spojí. Proč? Protože předsedové vlád Topolánek i Paroubek se opakovaně na veřejných fórech k mistrovství přihlásili, protože stát, resp. ministr školství nechal vyměnit organizátora šampionátu.
Není prostě možné, aby se stát nehlásil ke svým závazkům a prohlašoval je za nějaké riziko podnikání. Mistrovství mělo sice nabubřelý rozpočet, leč to si měl stát ohlídat předem. Je sice před volbami, ale z hlediska politické kultury je tento přístup na úrovni nějaké africké diktatury. Co to stát vysílá za signál? Že dluhy se nemusejí platit, protože se teď musí šetřit?
…
V případě stavebního spoření se stát také tváří velmi sebevědomě. Část podpory stavebního spoření má být dokonce odebrána zpětně, resp. má být zpětně zdaněna, oproti podmínkám, na základě kterých podepisovali klienti smlouvy. Může to být součástí politické či vyjednávací taktiky a strategie, aby měl stát kam ustupovat. Stát asi využívá toho, že úrokové bonusy mají být vypláceny najednou až po skončení smlouvy, potíž je ale v tom, že nárok na ně vzniká postupně.
Takže – podle všeho jde o retroaktivitu v daňovém právu a umím si jen těžko představit, že by soudy daly státu za pravdu.
Zrušení státní podpory u nových smluv, to je samozřejmě úplně jiná káva.
…
Právník Ondřej Sekanina napsal pro Hospodářské noviny článek, ve kterém tvrdí, že ministr Bárta nemůže nutit stavební firmy ke slevám, protože stavební firmy se zahraničním majitelem by se mohly se státem úspěšně arbitrovat na základě dohod na ochranu investic.
Tady si zase pro změnu myslím, že přehání či dokonce trochu zastrašuje lobby stavebních firem. Soudy a pře mezi státem jako investorem velkých infrastrukturních projektů a stavebními firmami o ceně či slevách jsou v západní Evropě zcela běžné a regulérní.
Stát je tu v jisté výhodě, protože může předpokládat, že velké stavební firmy chtějí na českém trhu zůstat desítky let. Nechcete slevit ani o pár procent? Je libo se arbitrovat se státem? Budiž – ale takové firmě se může stát, že s ní stát napříště nebude ve velkých zakázkách počítat. Pouhá skutečnost, že velká stavební firma existuje a hlásí se o veřejné zakázky, ji nemůže garantovat zisky na celá desetiletí.
…
A nakonec jsou tu solární panely, o kterých jsem psal nedávno. Měnit výkupní ceny je samozřejmě nesmysl, protože zde by stát skutečně s velkou pravděpodobností prohrál.
Právníci mají jistě různé názory, ale podle mého soudu je změna daňového prostředí (samozřejmě nemám na mysli nějaké zpětné vymáhání daně) jediný možný nástroj. Daň je výsostné politikum, stát má na změnu daňových podmínek nárok. Stát může měnit daňové podmínky, které mají dopad na výrobce cigaret nebo benzinu, proč by tedy nemohl více zdanit výrobce solární energie? Koneckonců v Německu existuje zvláštní jaderná daň a také se nad tím nikdo (už) nepozastavuje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
