Ač se měl páteční summit EU v Bruselu soustředit podle programu na energetiku a inovace, zpravodajství nakonec dominovala neformální část programu, o které se mluvilo při obědě: jde o francouzsko-německý plán na koordinaci hospodářských politik v eurozóně, resp. v Evropské unii.
Komentátorsko-novinářská obec nepovažuje výsledek summitu za příliš úspěšný, německo-francouzské návrhy byly povětšinou a prozatím odmítnuty. Ostatně stává se jen zřídka (a především v poslední době), že je nějaký summit považován za úspěšný či průlomový.
Začnu první, relativně podružnější otázkou. Nenakládá si toho jednodenní summit 27 států poněkud příliš? Je vůbec realisticky možné o něčem diskutovat a někoho přesvědčit?
Tak si to vezměme: původní program je energetika a inovace, ten se probrat musí, do toho máme aktuální situaci v Egyptě a přes oběd koordinaci hospodářských politik a zpružnění záchranného valu či navýšení jeho prostředků. Jenom koordinace má asi osm podkapitol: daňová harmonizace, ústavní zákazy schodků, zrušení indexace mezd, zvýšení hranice pro odchod do důchodu, zpružnění pracovního trhu, uznávání diplomů apod.
Prodiskutovat tolik témat najednou je prostě při účasti 27 delegací fyzicky nemožné, jakkoli jednání předchází důkladná (někdy) diplomatická průprava. Možná by nebylo od věci, kdyby Unie pořádala summity častěji a jejich agendu zúžila na maximálně dvě témata. Bylo by to efektivnější i z hlediska občansko-voličského. Lidé by mohli lépe sledovat, jestli jejich politici směřují k pruduktivní dohodě, jaké pozice zastávají a jestli jsou úspěšní jako vyjednavači.
Nyní k důležitější věci: jaká je podstata užší koordinace hospodářských politik podle předběžné francouzské dohody. Návrh vychází z německých vnitropolitických požadavků. Německo ponese hlavní finanční váhu záchrany eurozóny, a proto se chce pokusit přenést na ostatní státy eurozóny něco ze svého ekonomicko-sociálně-fiskálního modelu, který považuje za úspěšný. Budou-li ostatní na sebe přísní jako Němci, může měnová zóna do budoucna fungovat.
Wolfgang Münchau z Financial Times se například domnívá, že německý návrh vůbec neodpovídá na výzvy finanční krize či krize eura. S výjimkou Řecka nemá eurokrize s rozpočtem nic společného. Je to především krize soukromých dluhů, je to především krize bankovní, protože banky napůjčovaly a nainvestovaly do různých bublin v Irsku a Španělsku.
Navíc se Münchau – asi jako Němec, který se odrodil – domnívá, že celá koordinace hospodářské politiky vypadá jako německý diktát, zvláště když Německo ostatním říká, co si mají napsat do ústavy. To je přitom něco, na co jsou Němci sami velmi alergičtí, a kdyby to říkal někdo jim, tvrdě by se proti tomu postavili.
A nakonec k tomu nejdůležitějšímu, tedy české pozici. Ta je nečitelná proto, že jsou nečitelné české zájmy a cíle. Zaprvé je zřejmé, že Francouzi učinili průlom, protože příští mimořádný summit na začátku března se týká jen eurozóny, a koná se tedy bez nás. Až dosud se Němci zvláštním summitům pro eurozónu vehementně bránili. Bude nám vadit dvourychlostní Evropa – ve smyslu integrace –, či nikoli?
Koordinace politik se má týkat eurozóny, ale musí ji schválit celá Unie. Bude státům eurozóny bránit v tom, co chtějí – zatím bez nás – dělat? Anebo je necháme dělat si, co chtějí? A proč?
I kdybychom dali za pravdu Münchauovi, je fakt, že německé požadavky jsou politickou realitou. Navíc je jasné, že prosadit se nakonec podaří jen něco.
A zde se zdá být logické, že Česká republika by selektivně mohla leccos podpořit. Například ústavní dodatky, které by se týkaly střednědobého vyrovnání veřejných financí. Tohle přece ještě nedávno chtěla ODS! Vadí teď, že by to chtěla Unie? Nebo zvýšení hranice pro odchod do důchodu. Proč ne? V takovém Dánsku nyní rozhodli, že do penze až v 71 letech. Lépe fungující společný pracovní trh – to je přece skvělé!
Jiná věc jsou samozřejmě daňové harmonizace především u firemních daní, které v našem zájmu pro změnu nejsou. Zde ale můžeme počítat s tím, že je odmítnou Irové i Estonci. Ale zpět k věci: abychom mohli vědět, co nechceme, museli bychom vědět, co chceme. A jsme u těch národních zájmů, které se ještě nikdo ani nepokusil definovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
