Tlačenice na kosmickém smetišti

Ve vesmíru začíná být docela těsno. Kolem Země nekrouží jen telekomunikační, pozorovací či vědecké satelity, ale také spousta nejrůznějšího nepořádku: úlomky raketových stupňů, kousky starých družic, šupinky odloupnuté povrchové úpravy kosmických lodí, hrudky zmrzlých kapalin z chladicích systémů a podobně. Mnohé z těchto projektilů nejsou o moc větší než centimetr, pohybují se však obrovskou rychlostí. Srážka s nimi může zničit drahý satelit či zabít astronauta při výstupu do otevřeného prostoru.

V posledních letech situaci výrazně zhoršily dvě události: v roce 2007 Čína úmyslně zničila svou starou meteorologickou družici. Po zásahu hlavicí protibalistické střely se družice roztříštila na desítky tisíc kousků, které zůstanou na oběžné dráze celá desetiletí. Tento test čínského zbrojního systému vyvolal ve světě velké pobouření, protože Čína předem dobře věděla, jaké problémy způsobí ostatním zemím. Znala totiž výsledky podobných zkoušek, které kdysi uskutečnily obě znepřátelené velmoci studené války.

Ke druhé události pak došlo nešťastnou náhodou. V roce 2009 se srazil jeden ze satelitů systému Iridium (slouží pro přenos hovorů ze satelitních mobilních telefonů) se starou ruskou komunikační družicí Kosmos 2251. „Byl to pro nás vážný poplašný signál,“ řekla o této historicky první srážce družic americká generálka a pětinásobná astronautka Susan Helmsová na nedávné pražské konferenci o kosmické bezpečnosti. Odhaduje se, že kvůli kolizi a čínskému testu stouplo množství kosmického smetí, kroužícího ve vzdálenosti 700–1000 km od Země, o třetinu.

Celkem se nyní na oběžné dráze pohybuje asi 20 tisíc úlomků větších než 10 cm, tedy takových, které lze ze Země snadno zachytit radarem nebo pozorovat optickými zařízeními. To je skoro dvakrát víc než před deseti lety. V obrovském vesmíru se to nezdá být zase tak moc; jenže, jak zdůrazňuje profesor Scott Pace, ředitel Ústavu kosmické politiky na Univerzitě George Washingtona, zabíjet a ničit mohou i menší úlomky o velikosti centimetrů, kterých je v kosmu několikanásobně víc a jsou ze zemského povrchu hůře odhalitelné či zcela neviditelné. Pohybují se rychlostí kolem osmi kilometrů za vteřinu a dovedou prorazit i poměrně sofistikovaný štít. Hrozí navíc něco na způsob řetězové reakce: trosky vzešlé ze srážky, při níž se roztříštil velký satelit, by mohly vyvolat další srážky a kolize, které ohrozí další družice…

Zavoláme vám

Řada zemí má své systémy pozorovacích zařízení, uhlídat vesmír ale není jednoduché. Provoz v něm navíc houstne: na oběžnou dráhu míří stále víc družic vypouštěných nikoliv už jen státy, ale též firmami, univerzitami a výzkumnými ústavy. Ochránit celý tento mumraj před kolizemi je stále složitější.

Největší díl odpovědnosti za kolektivní vesmírnou bezpečnost nesou nyní Američané, kteří od předloňské kosmické srážky často varují operátory družic, od ruských přes čínské až třeba ke kosmickým agenturám různých afrických států. „Nemusíte mít se Spojenými státy smlouvu, a přesto se může stát, že vám Spojené státy zavolají, aby vás upozornily na možnou kolizi,“ říká Helmsová (operátor pak může s družicí manévrovat, pomocí raketových motorů ji „odklidit“ na bezpečnější trajektorii).

Generálka Helmsová, která na kosmickém velitelství amerických vzdušných sil velí skupině, jež má na starosti kosmickou bezpečnost a sledování vesmíru, nicméně optimismem nehýří. Upozorňuje, že americká monitorovací infrastruktura vznikala za studené války, zpracování dat je zastaralé a velmi závislé na lidském faktoru. Přehled o tom, co se v kosmu děje, nenabízí automaticky počítač; na základě počítačových dat jej komplikovaně vytváří tým lidí. To by se mělo do budoucna změnit. Ani pak se ale svět dle Helmsové neobejde bez výraznější mezinárodní spolupráce. Varovat před „kosmickým smetím“ není v silách jediné země, nutná je výměna dat mezi státy.

Vyčistit vesmír

Na výzvy k mezinárodní spolupráci však svět příliš neslyší. Jednotlivé země spíše budují vlastní systémy sledování kosmického odpadu, což souvisí s citlivostí a strategickým významem těchto dat. Například z ruského pohledu není závislost na jiných státech nijak strhující vyhlídkou – co kdyby jej USA „opomněly“ varovat, že je ohrožena důležitá ruská vojenská družice? Naproti tomu firmy, které provozují satelity na komerčním základě, jeví větší ochotu ke vzájemné spolupráci než státy, neboť je to vyjde levněji.

Dokonce ani zlepšený monitoring a širší výměna dat však nemusejí přinést konečné řešení. V budoucnu se může ukázat, že nezbývá než vesmír vyčistit. Už dnes existují například návrhy zkonstruovat lasery umístěné na zemském povrchu, které by „z nebes“ sestřelovaly úlomky o velikosti 1–10 cm (laserový paprsek odpaří část povrchu projektilu, což úlomek zpomalí natolik, že nakonec shoří v atmosféře). K největším objektům, třeba starým družicím, by pak mohly odstartovat robotické mise, automaty, které by se k bludnému vesmírnému poutníkovi připojily a nasměrovaly jej na bezpečnou „odkládací“ dráhu nebo jej přiměly k pádu do oceánu. „Smetí“ střední velikosti by bylo ponecháno na místě a družice by se mu musely vyhýbat stejně jako nyní.

Zatím však úklidové plány zůstávají jen na papíře. Nejen kvůli nedostatku peněz, ale také proto, že každá technologie schopná zásahu proti objektu na oběžné dráze se může snadno uplatnit i ve vojenské oblasti. Moderní válka se bez kosmu neobejde, její vedení závisí na navigačních, komunikačních a špionážních družicích. Jak řekl jeden z řečníků na pražské konferenci: převaha na bitevním poli je dnes nemožná bez vzdušné převahy a ta je zase podmíněna převahou v kosmu.

Cokoliv, co se může změnit v protidružicovou zbraň, proto kosmické velmoci mimořádně zneklidňuje. Může to být jeden z důvodů, proč z úklidu „kosmického smetí“ nakonec sejde.