Jak se rodila Obamova doktrína

Přiznám se, že jsem to téma pro náš časopis nikdy nezpracoval, a teď už to nenapravím. Ne že by nebylo zajímavé, ale připadalo mi tehdy příliš vzdálené realitě, asi jako psát o mimozemšťanech (hm, tahle výmluva neobstojí; zrovna totiž o mimozemšťanech pro Respekt píšu).

Zkrátka, týká se to jaderného odzbrojování. Před třemi lety se o něm hodně diskutovalo na výroční konferenci americké Asociace pro pokrok vědy (AAAS). Jde o mamutí konferenci, jíž se účastní tisíce amerických vědců. Až na několik nejdůležitějších přednášek proto jednání probíhá odděleně v desítkách různých sekcí, z nichž několik bylo tehdy věnováno i bezpečnostní problematice a jaderným zbraním. Nešlo o čistě interní, vědeckou diskusi – byli tu i lidé z ministerstva obrany a představitelé armády, například generál James Cartwright, který byl několik měsíců poté jmenován zástupcem šéfa sboru náčelníků štábů.

Mluvilo se o jaderných arsenálech a snižování počtu atomových hlavic, o americké jaderné doktríně, nutnosti podpisu nové dohody o omezení strategických zbraní START a dalších tématech. Snad nejvíc emocí vzbuzovalo kontroverzní dítě Bushova prezidentství: plánovaný vývoj nové generace jaderných zbraní označovaných zkratkou RRW (Reliable Replacement Warhead, spolehlivá výměnná hlavice). Na konferenci jej kritizoval například profesor Raymond Jeanloz z Kalifornské univerzity z Berkeley, známý fyzik a poradce americké vlády v otázkách národní bezpečnosti, který upozornil hlavně na to, že by program mohl velmi podstatně snížit ochotu mnoha států obejít se bez atomového arzenálu.

S vývojem RRW to bylo tak: americká administrativa nejprve přišla s obavami, že jaderné zbraně Spojených států zastarávají, a protože USA respektují mezinárodní smlouvu o zákazu pokusných atomových výbuchů (byť ji neratifikovaly), nelze získat žádný důkaz, že by stárnoucí nálože skutečně explodovaly, kdyby to bylo zapotřebí.

Nejistota vládla především ohledně takzvané primární plutoniové nálože, jejíž štěpný atomový výbuch slouží jako roznětka k odstartování ještě podstatně mohutnější exploze – k „zapálení“ termojaderné reakce a výbuchu vodíkové pumy. Nemáme žádnou jistotu, že stárnoucí plutonium bude fungovat, tvrdili tehdy politici a přestavitelé armády. Rozhodli se proto, že plutoniové roznětky musejí být vyměněny a zároveň se kolem nich vytvoří nová, menší, modernější a spolehlivější hlavice. Jinými slovy, šlo skutečně o vývoj nové generace zbraní dle starého vtipu o autě, které potřebuje nový motor a kolem něj pak i novou karoserii - nikoliv jen o výměnu štěpného materiálu ve stávajících bombách.

Pak ale vědci z nezávislé skupiny JASON, poradního orgánu americké vlády, pomocí nejaderných testů a počítačového modelování předložili důkaz, že plutonium v hlavicích bude spolehlivě fungovat ještě nejméně sto let. Administrativa tedy změnila rétoriku: vývoj nových zbraní je nutný kvůli tomu, abychom mohli vychovat nové generace jaderných expertů. Argumentovala také redukcí arzenálu: díky dostatku odborníků, kteří by dokázali v případě náznaků příchodu mezinárodní krize rychle vyrobit nové hlavice, a větší spolehlivosti nových zbraní bude možné poslat více starých pum do šrotu a v pohotovosti udržovat jen malou část zbrojnice.

Mnozí řečníci však upozorňovali, že to není tak jednoduché: jak mohou USA nutit jiné země k dodržování Smlouvy o šíření jaderných zbraní, když sami vyvíjejí novou generaci bomb? A především: stane-li se RRW skutečností, hrozí, že USA znovu začnou s pokusnými jadernými výbuchy. Nelze očekávat, že by politici a lidé z velení armády přijali úplně nový druh bomb, které ani jedinkrát neexplodovaly. Obnovení zkoušek jaderných zbraní by přitom způsobilo katastrofu; nejspíš by se okamžitě přidala Indie, Pákistán a další jaderné státy.

Přišlo mi to celé jako dost akademická diskuse. Prezidentem byl George Bush a nezdálo se, že by jeho administrativa byla ochotna ze svých plánů cokoliv slevit. Dnes je vše jinak: Obama projekt RRW (již beztak skomírající) zastavil hned po nástupu do úřadu. Je to jeden z jeho nejzávažnějších odzbrojovacích kroků, o němž se u nás, myslím, vůbec nepsalo. Spojené státy mají dnes také novou, mírnější jadernou doktrínu, protiraketový štít (rovněž na konferenci kritizovaný) je přehodnocen, smlouva s Ruskem podepsána.

Neznám zákulisí americké politiky a neumím posoudit, zda se prostě část tehdejších návrhů stala realitou, nebo zda na konferenci šlo o víc než jen nezávaznou výměnu názorů – nakolik byla třeba její režie odrazem nového myšlení, které hodlali demokraté po případném volebním vítězství uvést v život a chtěli je otestovat před širším publikem. Vzhledem k tomu, kolik námitek proti tehdejším plánům bylo vyslyšeno, stojí však zato zmínit se i o dalších věcech, které zazněly.

Profesor Jeanloz varoval, že se rychle zvyšuje množství států, které by dokázaly jadernou zbraň vyrobit, kdyby o to stály. Nemá už proto velký smysl, aby USA dále zdokonalovaly svoji hrubou jadernou sílu, vždyť velmoci mají tolik bomb, že by mohly mnohokrát zničit celou planetu. Důležitější než dřív je naopak dodržování mezinárodní dohod, pečlivá kontrola jaderných materiálů a také co nejpromyšleněji vybudovaná špionáž.

Jeho slova pak rozvedla Dr. Lisbeth Gronlundová, která mimo jiné přednáší na MIT. Více než polovina amerických jaderných zbraní je připravena k okamžitému úderu. Jsou na ponorkách, balistických raketách odpalovaných z podzemních sil, střelách s plochou dráhou letu, palubách bombardérů. Schopnost odpovědět na jaderný útok je obrovská, to vše v situaci, kdy se Rusko ani Čína k jaderné válce nechystají, zato teroristům stačí vpašovat jeden kontejner s jadernou bombou do amerického přístavu.

Vyvíjet nové jaderné zbraně je proto nesmyslné, ale nejen to: odzbrojení nespočívá jen ve snižování počtu hlavic – podstatná část zbraní připravených k válce by měla být přesunuta do záloh, do skladů, z nichž by se v případě potřeby daly vrátit na odpalovací rampu během několika dní. „Nikdo kromě Rusů nemá dost prostředků na to, aby zničil Ameriku jakožto fungující společnost,“ tvrdí Gronlundová. A fungující společnost dokáže svůj jaderný arzenál zase rychle posílit, pokud je to nutné, takže jaderné odstrašování zůstává zachováno.

V obyvateli Česka nevyvolává formulace „nikdo kromě Rusů“ zrovna pocit klidu. Přesto lze věřit, že Obamovi poradci mají své možné protivníky dobře přečtené a že Spojené státy nezajdou ve snahách o jaderné odzbrojení příliš daleko. Slova, která zazněla na konferenci AAAS před třemi roky, tak zůstávají možnou inspirací pro další postup, o němž se bude ve Washingtonu jistě důkladně přemýšlet.