Smyslná křídla Františka Čápa

Byl to asi jediný moment v životě, kdy tento distingovaný gentleman neudržel nervy na uzdě. „Dělníci jsou blbouni, filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda!“ prohlásil v létě roku 1948 v zaplněném sále zlínského společenského domu na prvním ročníku Filmového festivalu pracujících. A ten náhlý výbuch z něj měl brzy udělat doživotního vyhnance. Ihned po skončení festivalu se proti Františku Čápovi strhla tisková kampaň a na konci roku 1948 mu byl udělen zákaz umělecké činnosti za „urážku dělnické poroty jako zástupců dělnické třídy“.

Pro nadějného filmaře neměla situace jiné řešení než odchod. Nebyl zvyklý čekat: na začátku třicátých let začal jako spoluscenárista a od konce této dekády už točil prakticky bez přestávky i několik filmů ročně. Byl spolu s Martinem Fričem a Otakarem Vávrou nejúspěšnějším filmařem protektorátu a jedním z mála, kdo usiloval o pozvednutí umělecké kvality prací z tohoto období. Chtěl se zabývat vznešenými tématy a zároveň vyjádřit svou skrývanou identitu, jež tehdy za vznešenou rozhodně nebyla pokládána. Jak národní cítění, tak prožitky krásy přírody či citového tápání a strádání dokázal vykreslit v esteticky podmanivých obrazech.

Pamětníci ho líčí jako tvůrce, jenž měl přesné představy, jak má vypadat každý záběr, zároveň jako člověka, který nevyžadoval nic diktátorsky. Je pravda, že ho méně zajímaly scénáře a více vizuální kompozice, ale v tom se nelišil třeba od německého mistra Josefa von Sternberga, který v meziválečném Hollywoodu proslavil Marlene Dietrichovou. Čáp měl zase Jiřinu Štěpničkovou, Hanu Vítovou, Adinu Mandlovou či Lídu Baarovou. Těžko říct, co by natáčel, kdyby neemigroval. Rozhodně s ním však odešel typ citlivosti, který byl pro naši kinematografii nezvyklý – smysl pro melodrama.

Při stém výročí narození můžeme tohoto pozapomenutého tvůrce i díky několikaměsíční retrospektivě a výstavě fotografií v pražském kině Ponrepo objevit znovu – a vidět jeho dílo v podobném světle jako filmy německého imigranta v Hollywoodu Douglase Sirka. I on byl dříve shazován pro svou melodramatičnost, než se odhalilo, že v jeho filmech o míjení mileneckých párů jsou uloženy homosexuální podtóny.

U Čápa nedojdeme ke skandálnímu odhalení, ale rozhodně nám mnohé pamětnické filmy přestanou připadat méně nevinné. Zároveň může přijít překvapení, že díky druhé, jugoslávské části své kariéry byl před Milošem Formanem naším nejvlivnějším emigrantským režisérem.