Píseň pro každého v rodině

Nemůžu se dočkat, že si zahraju ve stejném divadle, kde Mozart poprvé uvedl Dona Giovanniho,“ rozplývá se do telefonu Rufus Wainwright před pražskou premiérou sólového recitálu, jež se uskuteční v pondělí 21. října ve Stavovském divadle. Radost to není nikterak líčená. Čtyřicetiletý písničkář a skladatel v mnohém připomíná dandyovskou postavu ne nepodobnou Oscaru Wildeovi.

Libuje si v bolestně syrových zpovědích i v hudebně opulentních tvarech, které často dluží Verdimu stejně jako Eltonu Johnovi. Takřka nikdo na současné scéně nedokáže tak samozřejmě prolnout autorskou upřímnost s pódiovou extravagancí, jež je dána i tím, s jakou hrdostí se hlásí k bohaté linii gay kultury.

Wainwright je však žánr sám o sobě. Jeden večer dokáže strhnout rockové publikum na festivalu a vystřihnout jednu z nejpovedenějších předělávek Cohenovy Hallelujah, jež zazněla v animovaném Shrekovi, druhý den fascinuje divadelní fajnšmekry svým pojetím melodií Judy Garlandové či Shakespearových sonetů.

Skládá i hudbu k filmům - nehledě na skutečnost, že v roce 2009 skutečně debutoval coby operní autor kusem Prima Donna, jenž zachycuje den v životě stárnoucí divy a inspiroval se v něm obdivovanými autory 19. století, jako jsou Giacomo Puccini nebo Richard Strauss.