Jak velké jsou velké daně

Ruský občan a herec Gérard Depardieu, který nedávno odešel ze své francouzské vlasti, zmátl veřejnost výrokem, že neutíká před vysokými daněmi, ale kvůli uštěpačným francouzským médiím, nebo dokonce z lásky k demokratickému Rusku. Mohl říct pravdu a zopakovat lakonická slova šéfa Googlu Erica Schmidta, jenž loni v prosinci na otázku, proč se tato obří firma vyhýbá placení daní v Americe a sídlí v daňovém ráji na Bermudách, odpověděl: „Tomu se říká kapitalismus. A my jsme hrdí kapitalisté.“

Časy se však mění a kapitalismus také. Daně se začínají zvyšovat prakticky všude a státy je navíc začínají vymáhat s vehemencí, jaká byla dříve nemyslitelná, a to bez ohledu na to, zda jsou daňové úniky formálně legální nebo ne. Jako první z globálních firem to začíná chápat kavárenská síť Starbucks, o níž bude řeč později.

Depardieu je možná rozevlátý bohém, na rozdíl od Schmidta však ví, že ke svému úspěchu a bohatství potřebuje přízeň veřejnosti, kterou by si ve Francii oslavou kapitalismu a daňových úniků příliš nenaklonil. Jeho vrstevník a slavný filmový režisér Claude Lelouch mu vzkázal, že se má považovat za šťastného člověka, když platí vysoké daně, protože jsou důkazem jeho úspěchu a znamenají, že „věci se vyvíjejí dobře“. A jeho kolega, herec Philippe Torreton se ho přes média zeptal: „Už nechceš být Francouzem? Opouštíš loď uprostřed bouře?“

Když francouzský levicový prezident François Hollande splnil svůj předvolební slib a zavedl přechodnou dvouletou pětasedmdesátiprocentní daň pro zhruba 1500 lidí s osobním příjmem nad milion eur (kterou mu ovšem ústavní soud koncem roku zrušil), vystihl náladu velké části veřejnosti, že bohatí lidé nejsou dost solidární se společností, bez jejíž podpory a infrastruktury by nikdy nemohli tak zbohatnout. Depardieu se například proslavil nejen díky svému talentu, ale také proto, že mohl hrát v mnoha francouzských filmech, které jsou velkoryse dotované státem.