Smíchovským přístavem se minulé pondělí krátce před šestou ranní plouží ospalé postavy. Probere je křik rozrušeného chlapíka. „Průser, kluci, průser!“ volá do tmy David Černý. Pětačtyřicetiletý výtvarník právě zjistil, že jeho socha ležící na pontonu se přes noc vlastní vahou zlomila. Sochařův tým se okamžitě probere z polospánku. Socha je během pár minut slepená montážním lepidlem a v půl sedmé už ji remorkér tlačí po Vltavě směrem k Pražskému hradu.
O hodinu později nad městem svítá a na pontonu zakotveném v blízkosti Karlova mostu to vypadá, jako by se tu rekonstruovalo vztyčování vlajky na Iwodžimě. Po chvíli se k nebi proti sídlu prezidenta tyčí šestimetrová ruka se vztyčeným prostředníkem. Bouchá šampaňské a Černý s přáteli se ve veselé náladě vrací do kotviště. Fialová plastika na Vltavě v reálu vypadá úplně stejně, jak si ji autor vysnil v počítačové vizualizaci.
V tu chvíli mu volá redaktor iDNES.cz s prosbou, aby svou akci, jež začíná kolovat po sociálních sítích, okomentoval. Sochař předstírá, že ho redaktor vzbudil, že o ničem neví, a hovor ukončuje. Po chvíli si to rozmyslí a do redakce posílá strohou SMS, již budou v následujících hodinách přebírat všechna média: „Je to normální fakáč těm zmrdům komunistickejm zasranejm na Hradě.“
O Davidovi Černém bylo minulý týden zase pořádně slyšet a toto jsou jen některé z mnoha přívlastků, jichž se dočkal: konformní rebel ve službách establishmentu, povrchní kýčař honící se za senzací, konjunkturální exhibicionista, kontroverzní rádoby umělec. Jaký je však ve skutečnosti?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
