Dobře vychovaní barbaři

Pánové s krátkými šedivými kudrlinami se zvedají z plastových židlí a samou radostí mávají stařeckými holemi. Desítky osmdesátníků oblečených ve svátečních oblecích a jejich žen v barevných šatech výskají nadšením, chytají se za ruce a tančí areálem Keňské komise pro lidská práva v Nairobi. Ve své poslední bitvě míří k vítězství.

Na prostranství před úřední budovou čekali na zprávy z Londýna. A teď se z telefonu dozvěděli, že soudce otevřel cestu k žalobě britské vlády za všechno, co jim v padesátých letech při potlačení osvobozeneckého hnutí v Keni provedla tehdejší koloniální správa. Za kastrace kleštěmi, za znásilňování lahvemi horké vody, za pravidelné bičování v pracovních táborech. Podle londýnského soudu je férový proces kvůli takovým obviněním možný i po šedesáti letech, a v něm mají keňští starci všechny karty v ruce. Existuje dostatek důkazů, že mučení nebylo excesem sadistických a už dávno mrtvých jednotlivců, ale že za ně odpovídají ty nejvyšší britské autority.

Od veselých tanců loni v říjnu se radost veteránů osvobozenecké války přesunula do jejich odlehlých vesnic. Do středu pozornosti se teď dostali jejich právníci a obhájci britské vlády, koncem května mezi oběma stranami začalo jednání o odškodnění a oficiální omluvě. Je to vůbec poprvé, kdy se schyluje k finanční kompenzaci za zločiny páchané britským impériem. Získat by ji mohlo zhruba deset tisíc keňských sedmdesátníků a osmdesátníků, kteří byli během osmileté války za nezávislost mučeni třeba jen kvůli podezření, že povstalcům dávají jídlo a perou jim oblečení.

Po padesáti letech mlčení se tedy nečekaně ozývá hlas kolonizovaných. Tažení keňských veteránů proti britské minulosti může otevřít dveře žalobám z jiných částí obrovského britského impéria, které se ještě před několika dekádami chlubilo tím, že nad ním slunce nikdy nezapadá. Mění se díky nim stále hodně přikrášlený pohled Britů a Evropanů na dílo svých předků na jiných kontinentech. Zastánci impéria totiž pořád chválí postavené silnice, železnice, zdravotní střediska, zkrátka to, jak na svá bedra vzal bílý muž „mezi divochy“ civilizační břímě. Vyzdvihují, jak Britové – na rozdíl od jiných kolonialistů – na svá území přinesli základy vlády práva, parlamentní demokracie, angličtiny a vlastně tím stvořili dnešní moderní světový řád. Už tolik nezmiňují, že tento svět vznikl z rasistické ideologie, z násilí a podvodů a měl pro Neevropany často katastrofální důsledky.

O tom se nemluví

Wambugu Wa Nyingi zblízka poznal civilizované způsoby, které Evropané během kolonialismu přinesli do Afriky. „I malým bělošským klukům jsme museli uctivě říkat pane. A když jsme to neudělali, tak nás zmlátili,“ vzpomíná na své mládí pětaosmdesátiletý Keňan v dokumentu BBC, který se příznačně jmenuje Bělošský teror. „Běloši nás nerespektovali. Proto jsme chtěli svobodu,“ dodává Nyingi, jeden z těch mužů, kteří s hůlkou v ruce v říjnu tančili v Nairobi. Patří k pěti veteránům osvobozeneckého hnutí, kteří jménem tisíců ostatních začali britskou vládu před čtyřmi lety tlačit k uznání historické viny, dva z nich mezitím zemřeli. Příběh pana Nyingiho přibližuje, čím si v padesátých letech prošly desítky tisíc jeho krajanů.