Co nám na nich vadí?

„Za co by měli být zastřeleni?“ – „Právě za to chování, nebo vůbec…“ – „Co musí člověk udělat, aby ho někdo zastřelil?“ – „To nejde takhle říct,“ vykrucuje se mladá šatnářka, která před půl minutou prohlásila, že je škoda, že „nezastřelil i toho druhýho“. Jsme na plese v Tanvaldu, je leden 2012, pár dní poté, co o silvestrovské noci 63letý Jan Sieber zabil 22letého Ladislava Tatára a postřelil jeho o dva roky staršího bratra Patrika. Městem se šíří zaručené zprávy, že tito dva romští mladíci u Siebera kradli, napadli ho a on v nutné sebeobraně vytáhl pistoli. Na obecní úřad chodí opakovaně v e-mailech básnička: „Tak v Tanvaldu se platí, když z cizího chceš brát, to někdy plány zhatí, když začneš místní srát. Máš prostě, co ti patří, tak netřeba mít zlost, co týče se tvých bratří, tak munice je dost.“

Rozhovory, jaké vedou s lidmi dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda v aktuální televizní sérii Český žurnál, v běžných reportážích neslýcháme. Pořad na pomezí investigativní žurnalistiky a občansky angažované polemiky využívá metodu inspektora Columba: klást tak dlouho zdánlivě blbé otázky, až se dotyčný nachytá a vyjeví o sobě krutou pravdu. Cílem Českého žurnálu však není ukázat prstem na zločince. Jde spíše o to pečlivě prozkoumávat naše vlastní předsudky. Klusákův a Remundův snímek Život a smrt v Tanvaldu, jenž tvoří jeden z pěti dílů Českého žurnálu (další díly se věnují kauze řidiče Romana Smetany, památníku v Lidicích, metanolové aféře a prezidentským volbám), štěpí diváky na dva vyhraněné tábory. Soudě z ohlasů na internetu, jde zatím o nejtřaskavější epizodu. Podle jedněch film nepřípustně manipuluje s fakty a emocemi, podle druhých naopak inteligentně rozkrývá kořeny nenávisti. Rozhodně ale jasně ukazuje, co všechno o sobě nevědí lidé, žijící léta těsně vedle sebe.

Na straně slabších

Během ročního natáčení (v souladu s oficiálním vyšetřováním) vyplyne, že Ladislav a Patrik Tatárovi se Jana Siebera nepokoušeli okrást, do potyčky s ním se dostali náhodou daleko od jeho domu. Nikdo ze zúčastněných nepůsobí ve svých výpovědích důvěryhodně. Příběh má dosud otevřený konec a jediné, co po něm zůstává, je pachuť z napětí mezi bílými a romskými obyvateli v Tanvaldu, typickém pohraničním sídle, sužovaném vykořeněností a úpadkem místního průmyslu. Každý ze zpovídaných lidí ve filmu, ať už dotyčné osobně zná či ne, má potřebu si přisadit generalizující odsudek, ze strany bílých Čechů typicky: „Cikáni nepracují, berou sociální dávky a smějí se nám do obličeje“, a ze strany Romů: „Bílí Češi jsou po revoluci najednou rasisti.“

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Respekt, které vychází digitálně v neděli v poledne a na stáncích bude výjimečně od úterý.