Článek opět otvírá důležité téma, určitě pro čtenáře čtivou formou přes konkrétní příběh. Díky!
Proč ale zůstává u roviny psychologické? Copak nějak uniká, že to byla právě spirituální dimenze, která stála u založení hospicového hnutí? Proč čtenář musí zůstat při čtení článku u názorů paní Peňázové? Proč zkušená autorka (a to vy jistě paní Čápová jste!) nejde dál? Škoda. Ony jsou to totiž skutečně někdy doslova „svaté dny“ – prostor, který se otevírá po sdělení diagnózy a po ukončení léčby, to jsou totiž nejen dny, kdy člověk ztrácí a dává do pořádku hmotné věci, ale kdy také získává. Slyšeli jsme o tom vyprávět snad tisíckrát.
Článek je určitě pěkný kamínek do mozaiky, ale Respekt si přece může dovolit více, než citaci psycholožky o tom, že se „věřící upínají k představě, že to nějak bude dál“. Promiňte, ale trochu se mě to dotýká: nějak mi prostě chybí vyjádření někoho, kdo by spirituální dimenzi reflektoval adekvátněji.
A co mnou tedy opravdu pohnulo a vlastně přimělo napsat alespoň tuto stručnou reakci, to je sloupeček pod nadpisem článku – to snad ani nemohla psát paní Čápová. Nebo je to už dnes běžný styl, se kterým se budeme muset smířit i v Respektu? Čekala bych podobné obraty v úplně jiném časopise. Myslela jsem si, že čtenáře Respektu není třeba vábit k přečtení článku „vábničkami“ o stříhání metru a obraty o tom, že nás to čeká všechny. Promiňte, ale připadá mi to trochu laciné a pokleslé (a v tomto případě i velmi netaktní vůči panu Horáčkovi).
Mimochodem: téma víry je velmi obsáhlé a podle našich zkušeností věří v zázrak v nějaké podobě takřka každý těžce nemocný člověk – i když o tom třeba nemluví veřejně, ale jen mezi čtyřma očima. Mnohdy se v těžké situaci mění obsah tohoto slova, ale víra a naděje jsou velkou silou, která na sklonku života roste a působí mnoho změn – včetně zmiňovaných zázraků.
Markéta Královcová, Nadační fond Klíček
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
