Já jsem to taky vydržela / Nemám čas, živím rodinu / To je stejně ženská práce

Poslední dodatek k nedávným prohlášením lékařky Miroslavy Skovajsové o tom, proč ženy trpí rakovinou prsu. Jak už jsme zmínily s kolegyněmi Clarou Zanga a Markétou Plíhalovou v podcastu Ženy XYZ, Skovajsová odvedla heroický kus práce v prevenci rakoviny prsu i následné péči o ženy, které chorobou onemocněly. A má značné zásluhy na tom, že se rakovina prsu začala v českém kontextu brát vážně. To je třeba opakovat a červeně podtrhnout.

O to podivnější jsou její spekulace o tom, čím je způsoben nárůst případů rakoviny zejména u mladších ročníků, které rozvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Sama říká, že přesné příčiny neznají ani sami lékaři: „My si nad tím lámeme hlavu, co se to děje.“ Stejně si však neodpustí spekulaci, že na vině je zvýšený stres a zátěž, které si ale způsobují ženy samy, protože se „bojí být ženami“. Nedokážou si říci o pomoc a hroutí se pod tíhou povinností. „Kolik žen dokáže dneska říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na tohle nemám,“ uvádí.

K tomu několik poznámek. Jednak neplatí, že ženy jsou přetížené, protože se bojí být ženami, ale protože jim nic jiného nezbývá. Není totiž pravda, že si ženy neříkají o pomoc. O přetížení, druhých směnách a vyhoření se mluví celé dekády. Od padesátých let, kdy se proti tomu bouřily povinně zaměstnané občanky komunistického Československa, po dnešek, kdy o tom vznikají novinové články, sociologické studie i divadelní hry.

Ještě intenzivněji se o tom mluvilo během pandemie, kdy jim ke všem povinnostem přibyla také starost o vzdělání dětí. Básnířka a umělkyně na volné noze Marie Šťastná to vyjádřila během happeningu v květnu 2021 v Milostném dopise mužům: „Melu z posledního. Jsem unavená, frustrovaná a z té únavy někdy i zlá a podrážděná. Potřebuji tvoji pomoc, uznání, podporu a pochopení.“

Možná tedy neuškodí si připomenout, co reálně nastane, když se žena plně položí do svého ženství a řekne si o pomoc. (Zde se hodí připomenout, že jde o karikaturu, nadsázku, zobecnění, které nezahrnuje celou škálu reakcí.)

Žena: Už to nezvládám, potřebuji pomoc.

Partner: Nemám čas. / Jsem unavený z práce. / Já se neumím postarat o dítě nebo domácnost, to je ženská práce.

Matka/tchyně: Já jsem to taky vydržela a nestěžovala jsem si. A to jsem neměla myčku! Musíš si to líp zorganizovat.

Otec/tchán: ….

Starosta obce: Na školku, která by vám ulevila, nemáme peníze. / Za pár let se změní demografická situace a bude zbytečná. / A vůbec – dítě má být doma s matkou.

Zaměstnavatel: To není můj problém, já za vás nemůžu řešit váš osobní život. / Práci není možné zorganizovat jinak. / Dítě má být doma s matkou. / Vy nemáte hlídání?

Inspekce práce: Zaměstnavatel má pravdu, matky s dětmi jsou objektivně problematické zaměstnankyně.

Kolega/kolegyně: Pokud to nezvládáš, neměla sis dítě pořizovat.

Kamarádka: Proč sis ho brala, / pořizovala si s ním dítě, když ti s ničím nepomůže? / To si musíš vyjednat sama s partnerem, on není telepat.

Osoba z ultrakonzervativních pozic: Dítě má být doma s matkou, cokoli jiného je komunismus a sociální inženýrství. / Kdybyste se nehonila za kariérou, přetížená nejste.

Osoba z ultralevicových pozic: Pseudostarosti bílých privilegovaných zajištěných žen. / Zkuste žít chvíli v ghettu, tam jsou ženy skutečně unavené.

Kněz: Dítě má být doma s matkou. / Správná žena je submisivní a stará se o druhé.

Osoba z ezo scény: Až objevíš svoji vnitřní bohyni, všechno do sebe zapadne.

Doktorka Skovajsová: Fajn, o pomoc si říkáte, ale máte u toho na sobě sukni?!