Vydělávat, zbrojit a hledat nové partnery

V Davosu byla k vidění trefná metafora dnešního světa. Mocní politici, finančníci i manažeři se tlačili před jedním ze sálů jako cestující u dveří přeplněného metra v dopravní špičce, aby v maximálním soustředění a s vážnými tvářemi vyslechli hodinu a půl trvající projev, který nedával žádný smysl a v normálních časech by ho nikdo nebral vážně. Pronášel ho ale nejmocnější muž planety, navíc ve chvíli největšího napětí mezi Spojenými státy a Evropou od Suezské krize v roce 1956.

Mezi chlubením se, lamentováním nad nevděčností světa vůči USA a jemně řečeno skandálními odbočkami, jež se týkaly třeba údajně nízkého IQ lidí somálského původu, které právě v Minnesotě šikanují americké úřady, vložil Donald Trump do svého proslovu informaci, na kterou všichni v sále čekali. Po Grónsku nadále touží, ale americkou vojenskou sílu pro jeho dobytí nepoužije. Později po hovorech s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem oznámil další zpátečku: nezavede ani oznámená trestná cla na osm evropských zemí.

Posluchači si zhluboka oddechli. Můžeme jen hádat, co Trumpa zklidnilo. Propad finančních trhů, které vyděsily vyhlídky na obchodní válku mezi EU a USA? Část republikánských senátorů, která dala najevo, že anexe Grónska a zničení NATO je už opravdu příliš? Ochota Dánska postavit se mocenským choutkám a znatelná podpora ze strany dalších Evropanů? Pověstná diplomatická bravura Marka Rutteho, který s Trumpem našel shodu na blíže neupřesněném rámci pro další diplomatická jednání o budoucnosti Arktidy? 

Zatím nevíme, co bylo rozhodující. Již v minulosti Trump z oznámených kroků couvl, když ucítil silný protivítr. A poprvé tento protivítr foukal od Evropanů, kteří ho vyměnili za dosavadní udobřování a lichocení. Jenže: oddechnutí a uklidnění jsou dvě různé věci. Evropa po zkušenostech z posledních měsíců nemůže vědět, zda se Trumpův tlak za pár týdnů nebo měsíců zase nezvýší.