Možné je úplně všechno

Originál Dvojnice od Naomi Klein vyšel v roce 2023 a český překlad v polovině loňského roku. Ale čas tady funguje v její prospěch. Kniha, která zachycovala nový kurz americké politiky a hledala odpověď na otázku, kdo jsme, čemu věříme a kdo nás ovládá v éře algoritmů, je s každou novou zprávou čím dál aktuálnější a přesahovější. Hlavní inspirací byl pro kanadskou novinářku a intelektuálku nástup hnutí MAGA a Steve Bannon. Od té doby situace eskalovala – Donald Trump se podruhé stal prezidentem, autoritářství realitou a mezinárodní právo nahrazuje morálka amorálního jedince. 

„Binarita je najednou všude tam, kde žilo myšlení,“ píše v úvodu autorka, jež má talent pojmenovat společenské, kulturní i politické jevy. Tady se kritička korporací nesnaží o nic menšího než vyhmátnout podstatu stále silnějšího pocitu, že se něco zásadně mění; že se rodí svět, který je povědomý, ale převrácený zároveň. Názory jsou radikální, tábory zakopané na pozicích, slova banalizována. Tohle zmatení sledujeme v přímém přenosu, ale občas trpíme tím, co Klein nazývá kolektivním jet lagem. „Když se realita začne zdvojovat a lámat o sebe samou, často to značí, že popíráme nebo ignorujeme něco podstatného – tu část nás nebo světa, kterou nechceme vidět,“ konstatuje.

Svůj výklad staví právě na konceptu dvojníka či dvojnictví, zrcadlení identit, s nimiž pracuje psychiatrie, filozofie i literatura. Dvojnictví tu znamená ztrátu kontroly nad identitou v digitálním věku, pobyt na sítích  i virtuální svět za zrcadlem. Labyrint konspiračních teorií, dezinformací a krajní pravice, který je odrazem obav lidí, jež liberálové nedokázali oslovit a „ujali se“ jich populisté. Výkopem jí je anekdotická zkušenost s vlastní dvojnicí Naomi Wolf, kdysi feministkou a posléze hvězdou dezinformační scény, s níž si ji lidé čím dál častěji pletli. Znejišťující záměnu identity a její příběh pak Klein překlápí do obecné zkušenosti, kdy se zdá, že je stále obtížnější někomu a něčemu věřit. 

„Pokud nic neznamená cokoli a z ničeho nikdy nic nevyplývá, pak je možné úplně všechno,“ vypůjčuje si myšlenku Hannah Arendt a s odkazem na Trumpa píše: „Když se postava šaška stane středobodem veřejného života, problém není jen v tom, že říká hlouposti, ale také v tom, že zblázní vše, čeho se dotkne – zejména pak sílu jazyka, kterou potřebujeme, abychom o šašcích a o tom, co dělají, mohli vůbec mluvit.“