Učit, jak myslet, ne co si myslet

Stále více lidí dnes zpochybňuje hodnotu a roli vysokoškolského vzdělávání a instituce – zejména ty elitní – čelí krizi důvěry veřejnosti. Šéfové velkých technologických firem jsou přesvědčeni, že vysokoškolské vzdělávání zlikviduje umělá inteligence, mnoho komentátorů kritizuje jeho korumpující vliv a vznáší otázku, zda „účel a schopnost univerzity rozšiřovat lidskou mysl“, jak se nedávno vyjádřil jeden historik vzdělávání, navždy nezmizely. 

Myšlenka, že vysokoškolské vzdělávání se přežilo a ztratilo pro společnost význam, však představuje velmi omezený pohled na skutečný účel univerzity. Vysokoškolské vzdělávání není pouze přenosem znalostí. Žijeme v době informační hojnosti, jsme zaplaveni snadno dostupnými daty, ale postrádáme soudnost, komunikační dovednosti a empatii. 

Jako kognitivní vědkyně studuji negativní důsledky nadměrného množství informací. Nacházíme se ve stavu nepřetržitého informačního přetížení, jsme pod neustálou palbou různých upozornění, aktualizací a připomínek. Výzkumy ukazují, že kognitivní zátěž způsobená velkým množstvím informací, které k nám přicházejí najednou, může negativně ovlivnit náš mozek a v konečném důsledku i náš výkon – zejména pokud nejsme odborníky na témata, jimiž jsme bombardováni.

Ano, naše vysoké školy musí provést reformy, které zajistí, že budeme studenty učit, jak myslet, a ne co si myslet. Přesto jsem přesvědčena, že čtyřleté prezenční vysokoškolské studium je i nadále jedním z nejlepších prostředí pro rozvíjení lidských kvalit.