Za maskou ženství a mužství se skrývá prostě jen lidská bytost

Tento týden jste hostem Mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, v češtině vyjde váš prozaický debut Cesta lidí Knihy, který jste vydala už v roce 1993. V tomto románu jste poprvé použila motiv knihy, jako symbol všeho lidského vědění. Od té doby se tento motiv několikrát objevil i ve vašich dalších textech. Jak byste po více než třiceti letech své první románové dílo zhodnotila?

Mám pocit, že tato kniha vznikla v jakémsi dávném, zapomenutém období dějin. V Polsku stále vládl komunismus, i když už probíhala jeho demontáž. Neexistovaly počítače ani internetové vyhledávače. Byla to velmi náročná, složitá doba, politicky i ekonomicky. Tvořila jsem ji na psacím stroji, a abych si mohla ověřit fakta, musela jsem jít do knihovny a ručně prohledávat zdroje. Měla jsem tehdy malé dítě a pracovala jsem ve svém prvním zaměstnání jako psycholožka. Psala jsem po nocích, až když byl doma konečně klid. Pamatuji si na všechny obtíže, které psaní provázely, vlastní netrpělivost a pokušení chvátat s vyprávěním co nejrychleji k závěru. Nejnáročnější pro mě byly dialogy. Jazyk byl těžkopádný, neefektivní, neustále jsem ho vyhlazovala, snažila jsem se, aby text plynul, ale on se neustále zadrhával. Nakonec jsem ale knihu dopsala. Poprvé se mi podařilo vystavět větší, uzavřené vyprávění a myslím, že už tehdy se v něm objevily stopy, které se později vracely v mých dalších knihách. Dnes mohu říct, že je to druh příběhu o touze po poznání jakéhosi smysluplného a významuplného zarámování lidského života. Přesně si pamatuji na den, kdy mi poštou přišla vytištěná kniha. Viděla jsem své jméno na obálce a tehdy začal román žít svým životem. Byla tady šance, že bude žít mezi lidmi.

Zastavme se na chvíli u doby, do které jste zasadila svůj debut. Ludvík XIV., řečený král Slunce, vyhlašuje v roce 1685 katolictví jediným náboženstvím své říše. Vzedme se obrovská uprchlická vlna a zároveň, i když z jiných důvodů, vyrážejí hlavní postavy románu v kočáru na svou cestu. Své texty často umisťujete do minulosti, vzdálené i nedávné, avšak prožitky vašich hrdinek a hrdinů jsou velmi současné. Co z minulosti vás jako spisovatelku inspiruje a jak z ní vybíráte motivy pro svá díla?

Minulost je skoro vše. Evolučně jsme stejnými lidmi, jako ti, kteří žili před třemi sty lety, a není důvod ji považovat za něco neaktuálního. Pohled z časového odstupu umožňuje odhalovat jevy, které zůstávají z perspektivy teď a tady neviditelné. 

Hodně čtu, zajímám se takřka o všechno, ale nestačí to na to, abych dostala nápad na knihu. Potřebuji jakousi synergii mezi tím, co máme v sobě (pocity, strach, fixace), a tím, co přichází zvnějšku. To, že nějaké téma potřebuje rozvinout, poznávám podle toho, jak velká posedlost mnou cloumá, až do té míry, že nedokážu myslet na nic jiného. To je pro mě znamení, že nápad má vlastní energii, že je možné ho rozvinout, že „chce být napsán“. Na dějinách mě fascinuje to, že je možné je neustále znovu interpretovat a že každá generace chápe stejné události trochu jinak. Často se zdá, že dějiny jsou stálé, neměnné, ale přitom stačí o kousek změnit úhel pohledu a otevřou se úplně nové souvislosti.

„Pokud přemýšlíme o lidském bytí, o člověku, na pozadí stále přemýšlíme o muži, ne o ženě, proto by vytváření hrdinek mělo být pro literaturu filozofickým, etickým tématem a nejdůležitější výzvou současné literatury,“ řekla jste v rozhovoru po udělení Nobelovy ceny. Je tedy ženská zkušenost stejně univerzální jako mužská?

Myslím, že stojí za to popisovat ženu z komplexního hlediska jejího uceleného prožívání světa, a ne pouze prostřednictvím společenských rolí, které hraje. Za maskou ženství a mužství se skrývá prostě jen lidská bytost, nechme ji tedy mluvit.

Ptám se také proto, že často zvlášť v posledních letech slýcháme, že feminismu už v západním světě bylo dost, že ženy už vše vybojovaly a teď z rozmazlenosti požadují nejrůznější výhody. Jakým novým výzvám dnes feminismus a feministky čelí?

Nesmysl. Nesouhlasím a je jedno, kdo to tvrdí. Tento přístup není příliš moudrý. Ženy jsou stále diskriminovány, mají nižší platy a v mnoha zemích mají omezená práva. Tisíce žen každý den zemřou v důsledku domácího násilí, které je na nich pácháno. Tady už nejde jen o feminismus, ale o obyčejnou spravedlnost a rovnost.

Váš poslední román Empusion je jistě feministický, přestože v něm nepromluví jediná ženská postava, o ženách v něm muži ale hovoří neustále. Je vaší literární odpovědí právě na tyto množící se výtky vůči feminismu? 

Empusion upozorňuje na jeden fenomén vyskytující se v lidských kulturách, mizogynii. Ukazuje se, že je to běžnější jev, než si možná myslíme. Objevuje se ve všech kulturách, i když s různou intenzitou. Nevím proč, ale tento fenomén zkrátka existuje – ženy jsou vnímány jako jiné, slabší bytosti, ale zároveň jsou považovány za nebezpečné; podřízené, ale také panovačné; naivní i intrikující; snadno ovlivnitelné a zároveň manipulativní. Nemáme žádný vliv na to, jaké pohlaví nám bude po narození přiděleno, ale společnost a kultura nám nabízí již hotová schémata chování, scénáře, které bychom měli považovat za „přirozené“. V Empusionu se těmto motivům věnuji a zároveň se pokouším vyprávět znepokojivý, mnohovrstevnatý příběh. 

Sečtělost je základem vzdělanosti, jedním z předpokladů psaní, lékem na amnézii, dovedností dávat věci do souvislostí. Nebo, jak jste popsala ve Vnímavém vypravěči, schopností vyprávět tak, aby ve čtenáři vyvolala obraz celku. Průzkumy ale ukazují, že mladí lidé čtou stále méně, že mozek člověka neschopného hlubokého čtení se utváří jinak. Neprohrála už literatura svůj boj, umenšuje-li se s každým dalším rokem její role ve společnosti? Co může být pro mladé lidí tím, co je přitáhne k literatuře, jaký druh prožitku?

Nesouhlasím s názorem, že klesá význam nebo role literatury. Za literaturu nepovažuji jen psané slovo, ale především příběh. A příběhy pořád mění svět, přímo před našima očima. V okamžiku, kdy našim dětem čteme pohádku, odvádíme je do neskutečného světa lidských příběhů, z nichž mnoho pochází už z pradávných dob. Konec papírové knihy nebude koncem literatury, jen změnou nosiče všech těch příběhů, bez nichž nemůžeme žít.

Překonávat hranice, oceňovat různorodost a pestrost, ale zároveň je vnímat jako část celku: to je to, co na vašich knihách často oceňují kritici i čtenáři. Jak moc ve vašem pohledu na svět rezonuje středoevropská zkušenost? V čem může být cenná a jak moc ji dodnes ovlivňují nejrůznější kostlivci ve skříni?

K tomu podotýkám, s pobaveným úsměvem, že nejen střední Evropa ukrývá ve skříni své kostlivce. Je to stereotyp. Střední Evropa o něm prostě jen ví a nemá problém s tím o tom mluvit. Ano, myslím, že jsem mentálně zanořená ve středoevropském vnímání světa, jsem na něj citlivá. Jako spisovatelka jsem vyrostla na Kafkovi, Schulzovi, Kischovi, Rothovi, Kunderovi. Je těžké to vysvětlit několika slovy, proto je tak důležitý fundamentální, zakladatelský Kunderův esej Unesený Západ neboli Tragédie střední Evropy, díky kterému jsme si uvědomili, že v tomto prostoru tvoříme specifickou a svébytnou kulturu vyplývající z historických zkušeností, společných prožitků, určité estetiky a mapy našich posedlostí. Už je načase, abychom tento esej doplnili o úhly pohledu následující generace, která bude definovat vlastní středoevropské vnímání světa při vědomí toho, že naše identita je vrstevnatý a mnohostranný fenomén.

Po získání Nobelovy ceny jste oznámila založení nadace, která podporuje spisovatele a překladatele, ale také bojovníky za lidská práva či ochránce životního prostředí se zvláštním zřetelem na práva zvířat. Jaké jsou největší úspěchy nadace za dobu její existence?

Jedním z největších úspěchů nadace je to, že se nám podařilo vytvořit místo, které nežije jen myšlenkami, ale reálnými událostmi. Už několik let pořádá nadace v Dolním Slezsku festival Hory literatury, který přitáhl desítky tisíc lidí přímo k nám a stovky tisíc na internetu. Jeho hlavním cílem byla a stále je propagace kultury a čtenářství, šíření a posilování jasných postojů v otázkách ekologie a rovných příležitostí, kulturní a občanské angažovanosti obyvatel Kladska a Valbřišska. Ale nejen těchto oblastí, na festival přijíždějí lidé z celého Polska.

Velmi oceňuji programy tvůrčích pobytů pro spisovatelky, spisovatele, překladatelky a překladatele, které poskytují prostor nejen pro jejich psaní, ale také pro setkání a dialog s jinými tvůrci. Ve stále rozdělenějším světě to má obrovskou hodnotu.

Jsem také hrdá na vzdělávací aktivity a projekty, v nichž se angažují mladí lidé, zvláště ty, které jsou zaměřeny na práva zvířat a ekologii. V rámci festivalu Hory literatury jsme vytvořili celé edukativní pásmo, Létající lidovou univerzitu.

Nadace se stala místem, kde se literatura protíná se společenskou zodpovědností. Možná to bude znít pateticky, ale opravdu věřím tomu, že takové prostory dnes potřebujeme více než kdy jindy..

K. Čopjaková je spolupracovnicí Respektu.