Děje se to rok co rok, desítky, dokonce stovky let. Tři sta kilometrů dlouhá pouť se stády ovcí ze zimních pastvin ve stepích na jihu Gruzie za letní šťavnatou trávou jižních svahů Velkého Kavkazu. Cesta, na kterou se tam právě v těchto dnech znovu vydávají pastevci, cesta, kterou jsme si před rokem s nimi prošli i my.
Je 10. května a vstáváme ve tři ráno. Čeká nás totiž nejnáročnější den celé trasy. Musíme překonat skoro tři tisíce metrů vysoký průsmyk, abychom se dostali do Tušska, krajiny odříznuté po většinu roku od zbytku světa.
Vyrážíme za tmy a pomalu stoupáme poslední úsek. K dešti se přidává sníh a široká cesta se rychle mění v úzkou pěšinu na šířku asi čtyř ovcí. Krok vedle se nevyplácí, pokud člověk či zvíře nechce zůstat zabořen v minimálně půl metru sněhu. Ani auto, ale ani koně za těchto podmínek sedlo ještě nemohou překročit. Pastevci si tak od této chvíle musí vše potřebné nést na zádech. Na salaši si budou muset vystačit s moukou a těstovinami až do doby, kdy bude cesta opět průjezdná, snad zhruba za měsíc. Nechybí přitom láhev s pálenkou, která je k úspěšnému překročení sedla v podstatě nezbytná. Na zahřátí, na kuráž – obojího je dnes více než potřeba –, ale taky na tradiční přípitky na předky, na ty, kdo tuto cestu podnikali před námi, na ty, kteří v horách přišli o život, a na zdárný konec poutě vůbec.
Po krátké zastávce v mrazivém a větrném sedle se pastevci vyzbrojeni jen gumáky a pevnými holemi vrhají kolmo dolů na severní stranu, kam se buldozery dosud nedostaly a notně vyděšené ovce napůl kloužou, napůl se brodí sněhem za neustálého povzbuzujícího pískání svých průvodců. Já mám co dělat v mačkách. Pod nejprudším úsekem leží několik mrtvých ovcí a někteří z našich psů neváhají si jimi zpestřit jídelníček.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
