Vy se smějete?

Nedávno se ve veřejném prostoru zase debatovalo o humoru; smí někoho urážet, může pedagog dělat vtipy, které by se někoho mohly dotknout? Můžou se petenti u Netflixu domáhat odstranění vtipu, ve kterém Ricky Gervais nazývá děti s rakovinou plešounky? Čemu se můžeme smát a z koho si dělat legraci? Stačí poukázat na to, že je nějaký vtip nevkusný a počkat, až se časem nastolí přirozená hladina společenské přijatelnosti? (Některé vtipy o holokaustu, které jsme si vyprávěli coby školáci, bych se dnes styděla vyslovit i v prázdné místnosti.) Nebo je potřeba takové vtipálky vyloučit z diskuse, jako to dělá edinburský Fringe Festival řadě stand-up komiků? Či londýnský City Comedy Club, který komikovi Adamu Rileymu do budoucna zakázal kvůli „transfobii“ vstup a přislíbil, že „budeme na této záležitosti spolupracovat s úřady, protože ji bereme velmi vážně“? (Vtip, kterého se Riley dopustil, zněl: „Jsem velmi woke a myslím si, že transženy jsou ženy. Protože v opačném případě jsem v Thajsku spal se dvěma chlapy.“)

Mezi zastánci a odpůrci humoru bez omezení padaly nejrůznější argumenty, které už jsme slyšeli. Až na jeden: „Vadí mi humor sexistický, rasistický, queerfobní. Takový, který se vozí po ,slabších‘ a normalizuje nějaké toxické hierarchie. Dělat si srandu z uhlobaronů, multimiliardářů nebo třeba politiků je samozřejmě v pořádku.“ Autorkou výroku je jedna z aktérek české veřejné debaty, jinak vysokoškolská studentka.