Ruku v ruce s babičkou

V noci špatně spím, vlastně skoro vůbec. Usnu až k ránu, takže když mi zvoní budík, nemohu se probrat. Po vypravení dcery do školy se chystám za babičkou do nemocnice. Jsem docela nervózní, protože její stav se zhoršuje. Cestou za ní mi volá má sestra, že babička prý upadla do bezvědomí. Zrychluji krok a do půl hodiny jsem u ní. Dýchá ztěžka, má zavřené oči a zdá se, že nevnímá. Když přijdu až k ní, chytnu ji za ruku, pozdravím, dám jí pusu na čelo a vidím, jak mi drobnými, téměř neznatelnými pohyby dává najevo, že o mně ví a že je ráda, že tam jsem. Cestou sem jsem měla různé pracovní plány a pocit, že musím vyřídit spoustu věcí, což se dá zvládnout i z nemocnice. Nyní však usedám vedle babičky, chytám ji za ruku, hladím po vlasech a vše ostatní, kromě této chvíle, ztratilo na důležitosti. Ačkoli jsem to nijak neplánovala, vím přesně, co mám teď dělat a kde je moje místo. Čas přestává existovat.

Sedím tam a jen tak jsem. Za okny je výjimečně teplý a slunečný únorový den. Občas řeknu babičce pár slov, občas jí zazpívám písničku a nepřestávám ji držet za ruku. Její stisk je chvílemi silnější, chvílemi povoluje, ale kdykoli ruku oddálím, babička se probere a vyžaduje moji ruku okamžitě zpátky.