Můj nejlepší kámoš deník

Máma je po nemoci a necítí se úplně nejlíp. Už dlouho. A v rámci zlepšení nálady jsem jednou navrhla, ať si píše deník. „A co bych si tam asi tak psala? Že jsem ráno vstala ve stejnou dobu, snědla stejnou snídani, přečetla si stejné noviny a dívala se na stejnou televizi?“ „No třeba. Proč ne?“ Máma pokrčila rameny – a já ji chápala. Syndrom „bílé stránky“ netrápí jenom spisovatele. Stojí před ní v panice i lidé, kterým třeba psycholog doporučil, aby si v rámci terapie zkoušeli psát deník (a že to doporučuje deset psychologů z deseti).

Jenže sednout si k sešitu nebo k počítači a začít psát, co se mi za den přihodilo a nad čím přemýšlím, zní někdy jako neřešitelné zadání. Právě proto, že člověk před sebou vidí onu hrozivě bílou stránku. A má ji zaplnit všemi těmi banalitami, které většinou dělá dost podobně nebo úplně stejně. A přesto i tyhle všednodennosti mají obrovské kouzlo. Přesně to popsala socioložka Jiřina Šiklová v knize Deník staré paní. „Na svůj věk jsem zdravá. A kdy jsem si vlastně naposledy uvědomila, že žiju docela dobře?“

Zato Lindgrenovi se mají fajn

Totiž i takové věci, jako že si v klidu můžete přečíst ty samé noviny jako vždycky, dát si snídani a pustit si televizi ve vytopeném obýváku, nejsou ani samozřejmé, ani banální. Tuhle situaci dobře zachytila světoznámá švédská spisovatelka Astrid Lindgren, která si začala psát své Válečné deníky v době, kdy nebyla spisovatelkou. Pracovala tehdy na cenzorském úřadě a schválně si zapisovala veškeré obyčejné detaily svého „úřednického“ života. Prožívala ho v relativním klidu a dostatku, ale všude kolem zuřila válka: „Žijeme si v našem nevybombardovaném bytě, včera jsme měli humra a játrovou paštiku. Tíží mě svědomí, když si vzpomenu na Francouze s jejich 200 gramy másla na měsíc.“

A tak Astrid Lindgren, aby ulehčila svému svědomí, sama sobě uložila úkol, že válečné situaci porozumí právě pomocí svých Válečných deníků. Od 1. září 1940 až do konce války si do nich nalepovala výstřižky z novin, kreslila mapy, studovala historické knihy a sama pro sebe analyzovala pohyby vojsk i svou vlastní psychiku. „Ach! Dnes začala válka. Ještě včera odpoledne jsme s Elsou Gullanderovou bodře nadávaly na Hitlera a shodly se, že rozhodně žádná válka nebude – a dneska!...“

Význam jejích deníků a každodenních věcí, které si do nich zapisovala, se po válce ukázal jako nedocenitelný. Lindgren totiž pracovala jako cenzorka dopisů: jejím úkolem bylo podchycovat vlastizrádné tendence. Považovala to za „necudnou práci“ a ve svých Válečných denících z těchto dopisů často cituje. Jsou to dojemná a dnes cenná svědectví civilistů postižených válkou, zvláště Židů. Její deníky pak také přispěly do veřejné debaty, která se ve Švédsku vedla o tom, zda Švédové věděli o osudu Židů. Lindgren si už v listopadu 1940 do deníku psala o koncentračních táborech v Oranienburgu a Buchenwaldu.

A na úplném konci války si budoucí nejslavnější švédská spisovatelka prorocky zapsala toto: „Rok 1945 přinesl dvě pozoruhodnosti. Konec druhé světové války a atomovou bombu. Zajímá mě, co si o atomovce budou myslet v budoucnu, zda předznamená novou éru lidstva nebo ne. K míru se moc utíkat nelze, atomová bomba na něj vrhá stín.“ Slova někdejší úřednice Lindgren jsou mrazivá. Stejný stín na lidstvo vrhají stejné bomby i dnes, o téměř osmdesát let později.

Vraťme se ale teď na chvíli k onomu syndromu „bílé stránky“. Ta paralyzuje ještě víc, když si člověk uvědomí, že i na Wikipedii se píše, že deník je literární dílo, nebo žánr. Spousta lidí, kteří by si ho psát chtěli, nabude dojmu, že musí napsat rovnou román, nebo alespoň drobnou povídku. A navíc každý den! Od románu se to bude lišit jenom v tom, že na každé stránce bude datum. Deníky si přece psali takoví lumeni jako Einstein, Kafka, Kerouac, Drtikol nebo třeba zmiňovaná Lindgren.

Jenže právě ona deník začala psát ve dvaatřiceti, když měla dvě děti, pracovala ve státní sféře a ani ve snu ji nenapadlo, že by chtěla napsat knížku. Deníky si prostě psala, aby nezešílela. Byl to způsob terapie. Dokonce si zapisovala i to, čemu se dnes moderně říká „deník vděčnosti“. Ten psychologie doporučuje právě proto, aby si člověk uvědomil, kolik je na světě věcí, za které by mohl být vděčný. Podle psychologů je dobré zapsat si alespoň tři taková terna denně. „Máme se až příliš dobře a jsem za to tak vděčná; svou vděčností se pokouším obměkčit Boha, aby i do budoucna byl tak laskavý a držel nade mnou a nad námi všemi ochrannou ruku,“ prosí třeba Astrid Lindgren.

Stroj času

Deník má ale i jiné přednosti než jen obměkčování bohů. Číst si deníky cizích lidí, nakukovat jim do životů je vzrušující, ale stejně interesantní je číst si po letech deníky vlastní. A špehovat své mladší já. Deník je nejlepší kámoš a stroj času zároveň. Člověk se mu může svěřit, zalhat sám sobě, zanadávat si nebo si postěžovat, že na dovolené zase pršelo. Je totiž fascinující, kolika lidem v denících prší. Prší v denících Františka Drtikola, hodně často pršelo i u Lindgrenů a 14. května 1940 si třináctiletý židovský chlapec David Rubinowicz, který později zahynul v koncentračním táboře Treblinka a jehož deník se našel po válce, do něj zapsal: „Už druhý týden prší a prší. Nemám ani, co bych napsal do svého zápisníku.“

Paměť osvěží nejen slova, která po sobě po letech obtížně luštíme, ale třeba drobné kresbičky, nalepené lístky do kina, účtenky, pivní tácky nebo jízdenky. Najednou je možné znova nasednout do vlaku, kterým jsme jeli na tu dovolenou, jež ve vzpomínkách vypadala jako jedna velká deštivá šmouha podbarvená mlhou, a z deníku najednou zjistíme, že byla plná fajn věcí. Jako třeba když Josefu Koudelkovi ukradli v Rumunsku foťák a on měl onu cestu v paměti spojenou jen s nepříjemnou vzpomínkou na ztrátu přístroje a nafocených snímků. Když si pak ale v deníku přečetl, co všechno krásného na cestě viděl, zažil a vyfotil, napsal si opět do deníku: „Ještě že sis psal poznámky o tom, jaké to bylo krásné, ta cesta po Rumunsku. Cos všechno prožil, jaké byly krásné noci, rána, jinak bys vše ZAPOMNĚL a jediné, co by sis pamatoval, by byl ten špatný konec.“

Josef Koudelka pojímá svůj deník velmi osobitým způsobem. Je to pro něj prostor, v němž si neustále uvědomuje, jak na sobě musí pracovat. V deníku si tyká, familiárně oslovuje sám sebe „vole“ a často se povzbuzuje nebo inspiruje: „Každý den žít pro něco pěkného.“

A pokud by byl někdo frustrován Koudelkovou činorodostí, může nalézt útěchu v denících jednoho z nejslavnějších prokrastinátorů, Franze Kafky:

„1. června 1912 Nic jsem nenapsal.

2. června 1912 Skoro nic jsem nenapsal.

Pondělí 8. července 1912 Trochu jsem začal.

7. srpna 1912 Dlouhé trápení. Konečně jsem napsal Maxovi... nebudu knihu vydávat.“

Sny na cestě

Psaní deníku pomáhá nejen zmírnit úzkost, na chvíli zastavit přetlak myšlenek, které nám neustále kolotají v hlavě, ale také nám prý umožňuje nad svým životem převzít kontrolu. Pokud si tedy Kafka dělá poctivě zápisky o tom, že nic nepíše, je možné, že k rozhodnutí nic nevydávat dospěl i díky deníku. Ať už si o tom myslíme, co chceme, deník mu posloužil jako nástroj, díky němuž si uvědomil, co nechce udělat.

Krmit deník svědomitě každý den však někdy prostě nejde. A když to nejde, hodně lidí, kteří si deníky vedou třeba i několik desetiletí, doporučuje nepřestávat. I kdybyste si v období „vynechávek“ psali jen tzv. „občasník“.

Například česká emigrantka žijící ve Spojených státech Eva Haňková má dnes devadesát osm let a deník si píše od dětství. V pokročilejším věku upustila od psaní každodenních zápisků a zapisuje si jen to, co jí přijde opravdu důležité, a jen občas. Výjimkou jsou období, kdy cestuje. To pak znova zapisuje každý den všechno, co na cestách prožila, protože o takové vzpomínky nechce přijít. Zápisky z cest jsou tedy další tváří deníků a často se dostaly i do světové literatury. Deníkové zápisky o svých cestách si psal Franz Kafka, stejně jako třeba Albert Einstein, Karel Čapek nebo česká moderátorka a horolezkyně Lucie Výborná. Ta si deník vede od deseti let, ale stejně jako Eva Haňková nijak pravidelně. Lepší je to na cestách, horolezeckých výpravách a v okamžicích, kdy ji něco silně zasáhne, „přebublá přes okraj“.

Skutečnou lahůdkou se pak stávají deníky výtvarníků, které jsou později třeba dostupné v knihkupectvích nebo na výstavách. Když si člověk prohlíží kolážové deníky Michala Cihláře, okamžitě by se chtěl vydat na Kubu. Díky každodenním výšivkám ilustrátorky a výtvarnice Evy Volfové jsem třeba znovu začala vyšívat. Eva totiž každý den číhá na okamžiky, které v sobě obsahují něco charakteristického pro určitou osobu, nejčastěji členy její rodiny. Malířka situaci rychle naskicuje a pak vyšívá gesta nebo běžné situace. Její nejbližší, aby jí usnadnili práci, pak dělají své každodennosti pomaleji – zpomaleně žehlí, čistí si zuby nebo stolují.

Mrazivé cestovní deníky si ale psaly a malovaly i děti odvážené do koncentračních táborů. Helga Weissová holokaust šťastně přežila a do svého děsivého „on the road“ deníku si napsala poslední větu v noci 21. května 1945: „Poslední skřípění brzd a již na nástupišti hlásají amplióny: ,Na třetí kolej vjíždí vlak z Mauthausenu.ʻ Hodiny ukazují tři čtvrtě na dvě. Stojím u okna a po tvářích mi stékají slzy. Slzy radosti a štěstí. Konečně Praha, vytoužená Praha, konečně doma!“

A kdo si deníku zvykne svěřovat své pocity nebo jen tak popisovat krajinu, možná se odváží i na nejvyšší level deníkového umění. Tím jsou bezesporu tzv. deníky snů. Pokud každý den ráno dokážete popadnout tužku a zapsat si, co se vám zdálo, nemusíte to hned hlásit svému psychiatrovi. Stačí si pak zápisky zpětně projít a budete mít pocit, že jste potkali nejen své mladší já, ale také nějakého cizince, s nímž se sice dělíte o postel, ale jinak nechápete, o koho vlastně jde.

A aniž byste se pokoušeli o amatérskou psychoanalýzu, deník snů vás možná navede na určité cesty, o nichž byste, pokud byste si ho nevedli, neměli ani tušení. S tím má své zkušenosti zejména mnoho umělců, kteří jsou zvyklí ze svého snění čerpat inspiraci, aniž by se uchylovali k freudovským výkladům. Ty například bytostně nesnášel americký spisovatel Jack Kerouac, který si vedl snové deníky od roku 1952 do roku 1960 a tvrdil, že „freudovství je kravina, je na omylu s těma svýma příčinama & podmínkama, místo aby se zabývalo tajemnou, klíčovou, trvalou realitou podstaty Ducha“.

Kam s nimi

Někdo se po čase rozhodne své deníky třeba zveřejnit, někdo zakopat nebo zazdít. Jako třeba John Dee, matematik a astronom, rádce královny Alžběty I., který působil i na dvoře Rudolfa II. v Praze. Ten si psal jeden z vůbec prvních soukromých deníků v angličtině a svoje záznamy pak přeškrtával, ničil nebo celé svazky zakopával do země. Část deníků ukryl do krbu a v cedrové truhle měl tajnou zásuvku. Objevila ji negramotná služebná a z papírů nadělala „papíry pod koláč“.

John Dee považoval vedení deníků za nejdůležitější součást své práce, ačkoli se pak k údajům, které v nich nashromáždil, nikdy nevracel. Pozdější badatelé pak objevili pole, na němž vědec největší část deníků zakopal, a vracejí se k zápiskům namísto jejich autora. Zmíněná židovská dívka Helga Weissová svůj bohatě ilustrovaný deník nechala v Terezíně, když odjížděla s transportem do Osvětimi. Deník zazdil její strýc Josef Polák a díky tomu se uchoval. V dalších táborech už nebylo možné si deníky vést a tak všechno, co pak prožila, si Helga napsala a nakreslila hned po osvobození, když jí bylo šestnáct let.

 Ať už své deníky spálíte nebo vystavíte na pultech knihkupectví, jedno je jisté. Deník zůstává jedním z nejúčinnějších terapeutických vynálezů lidstva. Jednoduše proto, že lidé se cítí lépe, když mají před sebou hmotnou podobu svých myšlenek. Ať už se jedná o nákupní seznam nebo deník. Deníky pomáhaly třídit myšlenky tyranům i jejich obětem, chudým i bohatým, šťastlivcům i nešťastníkům. Jejich pomoc je levná a zaručená. Jak píše Brazilka Carolina Maria de Jesus ve svém Deníku ženy z favely, který se v padesátých letech minulého století stal v Brazílii literární senzací. Tahle chudá obyvatelka slamu si však ze všeho nejvíc toužila psaním deníku ulevit: „Píšu, i když mě (sousedé) otravujou. Nechce se mi hovořit, jsem-li nervés. Raději píšu. Píšu každý den. Sednu si na dvorek a píšu.“

Tak pište!

 Autorka je spisovatelka.