„Nejhorší na Zrození národa je, jak dobrý je to film,“ napsal před deseti lety kritik týdeníku The New Yorker o snímku Davida W. Griffitha z roku 1915. Jeho věta trefně vystihuje, kam dnes tříhodinový historický epos z americké občanské války, kde je Ku-klux-klan pozitivní síla, patří ve filmovém kánonu. Kontroverzní spektákl, jejž od čtvrtka nasadí do kin společnost Film Europe, je filmařsky revoluční a zároveň otřesně rasistický. Od své premiéry se proměnil ve svědectví o potenciálu filmu coby umění i demagogie. Před diváka tak staví výzvu, jak a zda vůbec ho sledovat.
Zrození národa (The Birth of a Nation) bylo dekády oslavováno jako průkopnické dílo vizionáře, který v podstatě vymyslel filmový jazyk, jak jej známe dnes. Na vzniku snímku se údajně podílelo 18 tisíc lidí, inzerovaný jako senzace se promítal léta. Stal se z něj první blockbuster a první film promítaný v Bílém domě. Prezident Woodrow Wilson z něj byl nadšený.
Později se záběr po záběru, sekvence po sekvenci probíral na filmových kurzech, kde studenti obdivovali zrod realismu, kompozice a snímání davových scén nebo drama paralelního střihu a strukturu o rozdělených rodinách z opačných táborů. Formálně vzrušující dílo ustanovilo vzorce stále používaného žánrového vyprávění. „Griffithovy pozdější filmy jsou bez debat lepší,“ napsal David Kehr v Chicago Tribune, „ale se Zrozením národa skutečně začala kinematografie – jako umění i byznys.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
