#píšu o vědě

Co má společného bádání nad původem středověkých gregoriánských chorálů pomocí algoritmů původně vyvinutých pro bioinformatiku, vývoj uhlíkových nanomateriálů pro baterie a superkondenzátory, zkoumání poškozených spermií či studium antarktických minikomunit mikroorganismů jako možné cesty k novým antibiotikům? Spojovací článek v tomto oborovém „guláši“ se hledá velmi těžko. Přesto existuje. Je jím Pavla Hubálková, která se rozhodla vědu – v její mnohovrstevnatosti – vyvést ze „slonovinové věže“ a zpopularizovat ji mimo akademickou sféru. A také bořit zažitý pohled veřejnosti i mnohdy samotných vědců, že bádání patří za zavřené dveře ústavů a laboratoří.

Rozhovorů s vědci a vědkyněmi, reportáží, „obyčejných“ tiskovek, ale také workshopů a seminářů o tom, jakým způsobem vědu popularizovat, má za sebou dvaatřicetiletá vědecká redaktorka na Univerzitě Karlově hodně přes tři stovky. Na její texty lze narazit v univerzitních i jiných médiích, svůj blog má na Aktuálně.cz, vědu popularizuje také na sociálních sítích s hashtagem #píšu o vědě.

„Sen být vědkyní přišel až na vysoké,“ říká Hubálková, pocházející z malé vesnice na Pardubicku, když popisuje, kudy se ubírala její profesní dráha. „Doma mě tímto směrem nikdo nevedl, jsem úplně první vysokoškolák v celé široké rodině, ale odmala mě zajímal proces objevování, fascinovalo mě lidské tělo a jeho fungování.“ Po gymnáziu zvolila studium klinické biochemie na VŠCHT a poté se v doktorandském studiu zaměřila na neurovědu na 3. lékařské fakultě UK.

Za svůj Ph.D. výzkum v neurovědách v září loňského roku obdržela ocenění, které uděluje Nadace Dimitrise N. Chorafase ve spolupráci s izraelským Weizmannovým institutem věd. Tehdy už ale delší dobu v laboratořích Fyziologického ústavu AV ČR, kde výzkum prováděla, nepůsobila. Od března 2020 vědu začala „komunikovat“ směrem ven ze zmíněné pozice vědecké redaktorky na Univerzitě Karlově. Ne že by jí přestal stačit proces objevování, který s sebou nese atraktivní dávku kreativity, improvizace a hledání neobjevených cest. To, co jí začalo chybět, byli lidé. Už během studií působila jako dobrovolnice v neziskovkách zaměřených na vědu, například v Science Café, Loono či Czexpats in Science.

Důležitost toho, proč a jak vědu popularizovat, jí definitivně ukázala roční výzkumná stáž na Northwestern University v Chicagu, kam odjela v roce 2018 díky Fulbrightově stipendiu. V Americe se kromě vlastního výzkumu věnovala i oboru Science Communication, tedy profesionální komunikaci, jež je mostem mezi světem vědy, médií a veřejností. Jádrem je známý předpoklad, že informace o výzkumech, projektech a objevech by měly být podány jednoduchým jazykem a do hry musejí být vtaženy grafika, fotografie i videa. Je důležité zmínit, že ve Spojených státech kromě speciálního oboru Science Communication (jehož absolventi fungují jako „servis“ pro vědce) procházejí všichni studenti vědních oborů kurzy komunikace. V Česku zatím taková podpora příliš není a vědci a vědkyně si musejí k popularizaci své práce hledat vlastní cesty. Platí to i přesto, že důležitost toho, jak je věda komunikována, ať už směrem k veřejnosti, politikům či třeba ke grantovým komisím, je nesporná.

Pavla Hubálková se v tomto kontextu snaží pokrývat obrovskou škálu všemožných disciplín. Kromě toho představuje osobnosti se zajímavou profesní dráhou i silnými osobními příběhy. Například nyní u příležitosti Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě připravuje na sociální sítě kratší profily českých vědkyň, které, jak říká, dělají „báječnou vědu“, ale moc se o nich neví.

V odpovědi na otázku, zda nelituje, že u vědy nezůstala, neboť novinařině oproti vědě se přece jen nedostává takové vážnosti, má Pavla Hubálková zcela jasno. „Spousta lidí mi řekla, že jsem zahodila kariéru i léta dřiny. Já to naopak vnímám jako výhodu a jedno z nejlepších rozhodnutí. Vyvést vědu z laboratoří a dostat ji k lidem je důležitá věc.“