Bude to úplně dobrý

Ve čtvrtek odpoledne byl šestiletý David Bárta z představy blížícího se prvního školního dne nervózní tak, že ho zachvátila horečka. Nakonec se z ní však během večera a noci zčásti vyležel a zčásti vypovídal se svou matkou.

„To už si nepamatuju, o čem jsme mluvili,“ říká, ale Pavlína Zvelebilová si rozhovor vybavuje. Mluvili o tom, jaký byl její první školní den, co ona tehdy před lety asi prožívala a jakou měla aktovku. Trochu jinou než ostatní školní děti, protože jí brašnu poslali příbuzní ze západního Německa, ale dnes už neví, jestli to bylo vlastně skvělé, nebo ne. David je se svou taškou naprosto spokojen. Vybral si ji sám v obchodě, je na ní magnet s pumou a stejně jako matka fyzioterapeutka je nadšený z toho, že má propracovaný zádový systém a je „rostoucí“.

Vůbec je na svou školní výbavu pyšný. Seznam, který jeho škola rodinám poslala, je vcelku obsáhlý. Fixy a pastelky. Tužky, guma, lepidlo, ořezávátko, pravítko. Krabička na svačinu (nejčastěji v ní bude okurka a paprika a jablka, tedy Davidovy nejoblíbenější druhy zeleniny a ovoce). Přezůvky s tyranosaurem; barefootové, jak se smíchem připomíná Pavlína Zvelebilová. Láhev na pití. V kufříku – kde mají být podle školy výtvarné potřeby – je modelovací deska, špejle, lahvička s tuší, vodovky a štětce. Křídy a tekuté lepidlo.

První školní den si fanoušek vlaků, dinosaurů a velkých lodí představuje tak, že se nebude učit moc dlouho. Což je nejspíš přesná představa. Jinak je pro něj ještě škola velká neznámá. Netuší ani, která z učitelek, jež si pamatuje ze zápisu, bude jeho třídní. Ví ale, že do školy v Újezdu u Průhonic bude chodit pěšky, má ji kousek od domu. Ze začátku s rodiči, pak už možná jenom s Kryštofem, kamarádem z průhonické školky, se kterým má v plánu sedět v lavici. Za Arturem a Honzou, dalšími kamarády a sousedy.