Bydlení v novozélandských městech je ještě nedostupnější než v evropských metropolích včetně Prahy. Zatímco v Česku utrácí za bydlení více než dvě pětiny příjmu desetina chudších domácností, na Novém Zélandu je to čtyřikrát více.
Je to paradox, neboť při poloviční populaci je Nový Zéland třiapůlkrát větší než Česko. Navíc se to bije s identitou osadníků, kteří budovali místní komunity jako rovnostářštější Británii a vůči přelidněným velkoměstům se vymezovali pozemkem pro rodinný domek. Jenže už třicet let žije většina Novozélanďanů ve městech, a Auckland, Christchurch ani Wellington pomalu nemají kam růst. Za dvacet let tak cena průměrného domu vyskočila z pěti na jedenáct průměrných ročních příjmů.
Ačkoli každá vláda měla v programu dostupné bydlení, zatím nic nezabralo. Populace roste rychleji než domy a infrastruktura. Současná vláda tak sáhla k nevyzkoušené novince, když pověřila centrální banku, aby kromě všeobecné inflace hlídala i inflaci cen nemovitostí.
Nový úkol by nestál za pozornost, kdyby místní centrální bankéři neměli pověst inovátorů. Když před třiceti lety krotili rychle rostoucí ceny, vymysleli metodu inflačního cílování, kterou dnes používá většina centrálních bank. Ta česká na ni spoléhá od roku 1998.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
