Hranice osobního rozhodnutí

V říjnu 1858 cestoval John Stuart Mill se svou ženou Harriet kolem francouzského Avignonu. Harriet začala kašlat, a co se zpočátku zdálo jen jako malý neduh, se rychle zhoršovalo. Brzy Harriet trpěla takovými bolestmi, že nemohla spát ani ležet. Mill psal zoufale doktorovi do Nice, žadonil, aby jeho ženu vyšetřil. O tři dny později se její stav dále zhoršil a Mill telegrafoval nevlastní dceři a svěřil se jí se svými předtuchami. Harriet zemřela v hotelovém pokoji 3. listopadu.

Mill seděl sám u jejího těla celý den. Náhlý konec manželství ho zdrtil. „Sedm a půl roku jsem se těšil z tohoto požehnání. Pouhých sedm a půl roku!“

Ještě tentýž měsíc poslal svému vydavateli rukopis, do jehož začátku vepsal věnování Harriet přetékající vděkem. Později se netajil tím, že jeho žena byla víc než múza; byla spoluautorem. „Ta kniha,“ řekl Mill, „byla literárně i myšlenkově náš společný výtvor, víc než cokoli jiného, pod čím jsem podepsaný. Není v ní jediná věta, kterou bychom spolu několikrát nepromysleli.“ Celý „ráz myšlení“ knihy byl „z valné části její“.

Zmiňovaná kniha se jmenuje O svobodě a je to jeden ze základních kamenů našeho liberálního světového řádu. Mill v ní tvrdí, že jednotlivci mají právo být svrchovanými architekty svých životů, mohou si vybrat, koho si vezmou, kde budou žít, v co chtějí věřit a co říkat. Stát nemá žádné právo omezovat svobodnou volbu občana, pokud nepoškozuje někoho jiného.

Mill doufal, že společnost postavená na tomto principu bude plodit barvitou a pestrou škálu tvůrčích a smělých individualit. Nemusíš souhlasit s mým způsobem života, já také nemusím souhlasit s tím tvým. Navzájem si však necháme prostor žít své vlastní životy tak plně, jak jen dovedeme. Nezávislost a samostatnost jednotlivce a svoboda jeho volby budou základní kameny, na kterých postavíme prosperující státy.

Liberalismus, který Mill prosazoval, je přesně to, čeho si užíváme při chůzi po ulici, na níž potkáváme nejroztodivnější lidské typy. Z čeho máme radost, když se připojíme k internetu a vrhneme se do zmatečného a často ošklivého střetu názorů. Je to liberalismus, který bráníme, když podporujeme Ukrajince v jejich boji proti ruské tyranii, když se stavíme autoritářům napravo i nalevo, když odporujeme těm, kteří chtějí umravňovat projev, zakazovat knihy a rozvracet demokratické volby.

Když Mill odeslal svůj rukopis, koupil dům s výhledem na hřbitov, kde byla Harriet pochovaná. Dům vybavil nábytkem z pokoje, kde zemřela, a jezdil tam každý rok až do své smrti. Je smutné si představit, jak seděl u okna a hleděl na její hrob. Právě tato dvojice filozofů nám ale odkázala intelektuální dědictví, s jehož přispěním mohlo lidstvo učinit další krok vpřed.

Dopadlo to jinak

Spousta dobrých nápadů se zvrhne, když je doženeme do krajnosti. Rozhodně to platí o liberalismu. Svoboda volby, kterou liberálové oslavují, se může proměnit v bezcitnou ideologii svobodného trhu, která umožňuje bohatým koncentrovat ekonomickou moc a na ty zranitelné nikdo nemyslí. Divoce tvůrčí způsoby sebevyjádření, které liberálové vzývají, se mohou proměnit v narcistní kulturu, v níž lidé uctívají jen sami sebe a své bližní opomíjejí. Takové verze liberalismu pak vedou k tomu, že lidé liberalismus zavrhnou. Tvrdí pak, že sám liberalismus je duchovně prázdný a příliš individualistický. Směřuje podle nich ke společenskému rozpadu a podkopává to, co je na životě posvátné. Takových antiliberálů je dnes všude plno.

Chtěl bych se teď s vámi projít jedním ze současných bojišť krize liberalismu a ukázat vám, jak tento myšlenkový směr ohrožuje právě jedna z jeho extrémních podob. A jak se nám může podařit znovu nalézt lepší a lidštější formu liberalismu, takovou, jež se mnohem více blíží původním představám manželů Millových.

Kanadská vláda v roce 2016 legalizovala lékařskou asistenci při umírání. Program se jmenuje MAID (Medical Assistance in Dying; akronym znamená v překladu služebná nebo pečovatelka – pozn. red.): a v dobré víře stojí na millovských základech. Kanadský Nejvyšší soud dospěl k tomu, že zákony zakazující asistovanou sebevraždu omezují právo jednotlivce. Jestliže lidé mají být architekty svého života, neměli by také mít kontrolu nad jeho koncem? Neměli by mít právo být ušetřeni zbytečného utrpení a možné ztráty důstojnosti?

Na počátku byl program MAID definován docela dobře. Lékaři a sestry měli podávat smrtící injekci nebo léky jen těm pacientům, kteří splňují určitá kritéria, včetně všech těchto následujících: pacient má vážnou chorobu nebo postižení; pacient byl v „pokročilém stadiu“ fyzického nebo duševního úpadku, který nelze zvrátit; pacient zažívá nesnesitelné fyzické nebo duševní utrpení; pacient je v bodě, kdy je přirozená smrt „rozumně očekávatelná“.

Kritici se obávali, že nebude trvat dlouho a o asistovanou smrt budou žádat i lidé s depresí, lidé, kteří zažívají velký stres nebo jsou prostě jen chudí nebo mají pocit, že se jim život vymkl z rukou. Úřady je uklidňovaly: nový zákon nebude nebezpečný pro psychologicky křehké lidi nebo pro ty, kteří nejsou smrti na dohled. Premiér Justin Trudeau citoval studie z různých zemí s různými právními pořádky a tvrdil, že „tohle se jednoduše nestává“.

Dopadlo to jinak. Netrvalo dlouho a rozšířil se rozsah situací, kdy mají lidé na asistovanou sebevraždu právo. V roce 2021 zmizela podmínka o „rozumně očekávatelné“ přirozené smrti. Média začala pravidelně přinášet příběhy o tom, jak stát umožnil asistovanou sebevraždu lidem, kteří zákonná kritéria nejspíš nesplňovali.

Agentura AP například referovala o případu Alana Nicholse. Nichols ztratil v dětství sluch a ranila ho mrtvice, ale většinu svého života mohl prožít samostatně. V červnu 2021, když mu bylo 61 let, byl však hospitalizován, protože se lékaři obávali jeho údajných sebevražedných sklonů. Alan nejprve prosil svého bratra Garyho, ať ho z nemocnice „vyseká“, co nejdřív to půjde. O měsíc později ale požádal o asistovanou sebevraždu. Ztrátu sluchu jmenoval jako jedinou lékařskou diagnózu. Jeho ošetřovatelka také zmínila zhoršující se zrak, tělesnou křehkost, opakující se záchvaty a celkové „neprospívání“. Nemocnice sdělila AP, že žádost byla oprávněná, a Nicholsův život byl ukončen. „V podstatě Alana popravili,“ řekl reportérům jeho bratr Gary.

V časopisu The New Atlantis popisuje Alexander Ratkin případ Rosiny Kamis, která trpěla fibromyalgií a chronickou leukemií a spolu s tím ještě dalšími mentálními a tělesnými nemocemi. Svoje symptomy přednesla posuzovatelům MAID a její žádosti bylo vyhověno. Mezitím napsala vzkaz, jenž byl zjevně určen lidem, kterým dala svou plnou moc. „Tohle prosím držte v tajnosti, dokud jsem naživu. (...) Utrpení, které zažívám, je duševní, ne fyzické. Myslím, že kdyby o mě pečovalo víc lidí, tak bych se s utrpením, které mi přinášejí jen moje tělesné choroby, dokázala vyrovnat.“ Smrtící injekci dostala 26. září 2021, bylo jí 41 let.

Rupa Subramanya píše v The Free Press o případu třiadvacetiletého muže jménem Kiano Vafaeian, který byl depresivní a nezaměstnaný, také měl cukrovku a oslepl na jedno oko. Jeho smrt byla schválena a naplánována na 22. září roku 2022. Doktor, který měl proceduru provést, mu e-mailem poslal jasné a strohé instrukce. „Přijďte prosím v 8.30 ráno. V 8.45 přivolám sestru a samotnou proceduru začnu kolem deváté hodiny. Procedura bude ukončena o několik minut později.“ Vafaeian mohl přijít se psem, pokud by zároveň přišel i někdo, kdo se o psa poté postará.

Asi dva týdny před termínem zatelefonovala lékaři, který měl Vafaeina usmrtit, jeho matka, šestačtyřicetiletá Margaret Marsilla. Hovor si nahrála a pak ho poskytla The Free Press. Představila se jako žena jménem Joann a lékaři sdělila, že by chtěla do Vánoc zemřít. Lékař ji seznámil s podmínkami programu MAID, tedy že musí být starší osmnácti let, musí mít pojištění a musí zažívat „utrpení, které nemůže být vyléčené nebo zmírněné způsobem, jenž je pro ni přijatelný“. Lékař také řekl, že posudek může udělat přes Zoom nebo WhatsApp. Marsilla celou situaci vylíčila na sociálních sítích. Dotyčný lékař jí nakonec textovou zprávou oznámil, že sebevraždě jejího syna asistovat nebude.

Já osobně nemám žádné velké morální těžkosti s asistovanou sebevraždou lidí, kteří nezměrně trpí tváří v tvář smrti. Je to hrozné pro ně i pro jejich rodiny. Důležité je tu něco jiného: jak rychle program MAID překročil své původní hranice.

Když se trpící lidé obrátili na program MAID a řekli „volím si smrt“, kanadská společnost zjevně neměla žádný společný a sdílený soubor hodnot, které by jí umožňovaly říct „ne“. Jestliže je nezávislost jedince tou nejvyšší hodnotou, tak pokud kdokoli přijde a prohlásí „tohle je moje tělo, můžu s ním nakládat, jak chci“, nezáleží na tom, jestli je blízko smrti či zda mu nějaká nemoc působí bolest. Vládne svobodné rozhodnutí.

Počet Kanaďanů, kteří zemřeli sebevraždou s lékařskou asistencí (v drtivé většině smrtící injekcí), během několika let zásadně narostl. V roce 2021 jejich počet překročil 10 000, jedno z třiceti úmrtí celkově. Velká většina lidí, kteří takto zemřeli, byli staří a na smrt nemocní, ale platí, že kdo o asistenci požádá, nejspíš se jí dočká. V roce 2021 byla zamítnuta jen čtyři procenta žádostí.

Pokud je nezávislé rozhodnutí nejvyšší hodnotou, nejedná se o nijak tragický trend; naopak, je vítaný. Smrt už nepředstavuje nedobrovolný a potupný konec života; může se stát nádherným aktem sebevyjádření. Na konci roku 2022 kanadský módní řetězec La Maison Simons zveřejnil reklamní video, ve kterém vzdává hold asistované sebevraždě sedmatřicetileté ženy trpící Ehlers-Danlosovým syndromem, který postihuje pojivové tkáně. Video bylo nazvané Všechno je krása a bylo zveřejněno den po její smrti. Série lákavých obrázků ze známých a oblíbených pláží a večírků vykreslila její smrt jako „nejkrásnější z odchodů“ – takový velkolepý zákaznický zážitek, jako dělaný pro Instagram, jaký vám nabídne pětihvězdičkový turistický rezort.

Rozmazaná hranice

Kritici zákona o MAID podobný trend předvídali už v roce 2016. Varovali, že brzy nebudou mít k asistované sebevraždě přístup pouze lidé v mukách a na prahu smrti. Přesto si nejspíš nedokázali představit, kam situace dospěje. Během pár let se Kanada proměnila ze země, kde je asistovaná sebevražda nezákonná, v zemi, kde jsou pravidla téměř nejvolnější na světě.

Někteří lidé, jejichž životy jsou naplněny zármutkem, začali vidět asistovanou sebevraždu jako východisko ze svých trápení. Michael Fraser nebyl ve svých pětapadesáti letech smrtelně nemocný, ochrnul však na nohy a trpěl celou řadou zdravotních potíží – jaterním onemocněním, inkontinencí, stejně jako duševními problémy plynoucími z toho, co sám popsal jako dlouhodobé sexuální zneužívání v dětství. Ze sociálních dávek sotva vyžil. „Jedna z věcí, s níž zápasil a o které se mnou mluvil, byl pocit, že jeho život nemá žádnou hodnotu,“ sdělil deníku The Toronto Star lékař, který Fraserovi podal smrtící injekci 2. července 2022. „Chudoba má sociální rozměr, společnost má svoji hierarchii, a to ovlivňovalo jeho psychiku. To mi řekl.“

S tím, jak se asistovaná sebevražda stala zavedenou součástí kanadské společnosti, složité a zapeklité otázky ohledně morálnosti obestírající konec života se pomalu vytrácely. Rozhodnutí se dělají byrokraticky a v této oblasti dostávají přednost úvahy nad prospěšností. Jak prohlásil prezident quebecké lékařské komory, která určuje lékařskou praxi v celé provincii: „Asistovaná sebevražda není politická ani morální, ani náboženská otázka. Je to otázka medicíny.“ Materialistická rozvaha nákladů a přínosů v očích některých lidí vytěsňuje zásadu, že život je posvátný. Zásadní roli při rozvažování hrají socioekonomické argumenty.

Tyler Dunlop je fyzicky zdravý sedmatřicetiletý muž, který trpí schizoafektivní poruchou a posttraumatickým syndromem, nemá práci ani žádné sociální kontakty. „Když jsem si přečetl o asistované sebevraždě,“ řekl na začátku letošního roku místnímu zpravodajskému webu, „pomyslel jsem si, že čistě logicky vzato nemám žádnou budoucnost.“ S vědomím, že „nikam nesměřuje“, jak to sám popsal, začal se sepisováním žádosti pro MAID. The New Atlantis zveřejnil několik slajdů ze semináře Kanadské asociace posuzovatelů a poskytovatelů MAID, kde jeden z bývalých pracovníků popisuje, že několik pacientů uvedlo jako důvod předčasné smrti chudobu nebo krizi bydlení, a nikoli svůj zdravotní stav.

Do hry také někdy vstupuje cena zdravotní péče. Jak píše agentura AP, Rogera Foleyho, pacienta z nemocnice v Ontariu, který má degenerativní chorobu mozku, natolik šokovalo, jak často zaměstnanci nemocnice mluví o asistované sebevraždě, že si začal jejich konverzace nahrávat. Nemocniční ředitel pro etiku Foleyho informoval, že pokud by v nemocnici zůstal, bude ho to stát „víc než 1500 dolarů denně“. Foley odvětil, že mu připadá, že ho nutí ke smrti. „Rogere, tohle není moje role,“ odpověděl mu etik. „Můj úkol je probrat s tebou, jestli bys nechtěl uvažovat o asistované smrti.“ (Nemocniční síť řekla časopisu The Atlantic, že kvůli ochraně soukromí nemůže komentovat záležitosti svých pacientů, a dodala, že její zaměstnanci neprobírají s pacienty asistovanou smrt, pokud o to sami pacienti neprojeví zájem.)

Popsané trendy nepřiměly kanadské zákonodárce, aby zpřísnili kontrolu nad tím, kdo má nárok na MAID, nebo aby zásadně podpořili programy, které by poskytly lékařskou a sociální pomoc těm, pro jejichž utrpení existuje jiné řešení než smrt. Naopak, podmínky pro MAID se mají ještě uvolnit. Patnáctého února vydala parlamentní komise sadu doporučení, která by cestu do MAID otevřela dalším zájemcům, včetně „vyspělých nezletilých“, jejichž smrt je „rozumně očekávatelná“. Důstojné umírání, vlivná aktivistická skupina, doporučuje, aby definice vyspělých nezletilých byla „nejméně dvanáct let věku se schopností rozhodovat se s ohledem na svůj zdravotní stav“. V roce 2024 by se MAID mělo oficiálně otevřít i těm, kteří jsou nemocní pouze duševně.

Celý rámec debaty se tak posouvá. Základní otázka už nezní „Měl by stát pomoci zemřít těm, kteří trpí na samém konci svého života?“. Hranice mezi lékařsky odůvodněnou asistovanou sebevraždou a zcela přímočarou sebevraždou se rozmazává. Nynější morální dilema je ve své podstatě následující: když vidíte někoho utíkat k mostu s plánem skočit dolů, měli byste se ho pokusit zastavit? Nebo byste si měli říct, že vrhnout se do hlubiny je rozhodnutí, které je jen a pouze jeho – a ještě ho ohleduplně popostrčit?

Život je dar

Nechci se navážet do své rodné Kanady. Bůh ví, že Kanada má v řadě ohledů zdravější společenskou a politickou kulturu – je v ní méně hořkosti a konfliktů – než Spojené státy. Úpadkem programu MAID chci ilustrovat klíčový rys moderního liberalismu – totiž, že se vyskytuje v mnoha podobách. Formu, která je vtisknuta do programu MAID a která převažuje v západních společnostech, můžeme nazvat liberalismem založeným na nezávislém rozhodování.

Klíčem k liberalismu založenému na nezávislosti je jedno přesvědčení: jsem majetkem sebe sama. Protože držím vlastnická práva k sobě samému, můžu s tímto majetkem nakládat, jak uznám za vhodné. Můj život je projekt a já jsem jeho tvůrce a nikdo nemá právo mi říkat, jak budovat a užívat jeden jediný život, který mám.

V této verzi liberalismu je smyslem života být šťastný – žít život, v němž radosti, jakkoli je definujeme, převažuje nad bolestmi. Když dojdu k závěru, že moje trápení převažují nad radostí a že se to už nikdy nemůže změnit, pak můj život nefunguje správně. Mám právo jej ukončit a stát mi v tom nesmí bránit. Naopak, měl bych mít možnost svůj život ukončit důstojně. Jestliže vyrazíte na cestu s liberalismem založeným na nezávislosti, dojdete k MAID.

Existuje však i jiná verze liberalismu. Říkejme jí liberalismus založený na obdarování. Začíná s úplně jiným předpokladem: jsem příjemcem darů. Jsem součástí dlouhé štafety lidstva. Dostal jsem mnoho darů od těch, kteří šli přede mnou, včetně daru života. Nejpodstatnější činností v životě není vyhledávat osobní štěstí. Je jí snaha co nejlépe zužitkovat dary svých předků a předat je dál, vhodně poupravené a vylepšené pro ty, kteří přicházejí po nás.

Zastánci liberalismu založeného na obdarování si – stejně jako liberálové přísahající na nezávislost – nadevše cení volby jednotlivce, ale naše volby se dějí v rámci darů, které jsme dostali, a zodpovědnosti vůči ostatním, kterou přinášejí. (Rád bych podotknul, že toto chápání zodpovědnosti drží tento typ liberálů daleko od obou pólů současné americké debaty o potratech, protože se jim příčí jak směr, který dává jednotlivci naprostou volnost s odkazem na autonomii jeho těla, tak se jim příčí plošný zákaz, jenž ignoruje individuální okolnosti a nebere v potaz společenskou shodu.) Žijeme jako občané a členové rodin, ne jen jako jednotlivci a držitelé majetku. Máme povinnosti ke svým sousedům stejně jako k těm, kteří přijdou po nás. Mnohé z těchto povinností se mohou stát zdroji těch největších radostí. Zdravá společnost vytváří takové podmínky a schvaluje takové zákony, které nám usnadňují plnit povinnosti spojené s dary. Společnost nemocná schvaluje zákony, které umožňují dary zanedbávat a mrhat jimi.

Budu se vás snažit přesvědčit, že liberalismus založený na obdarování je lepší než ten založený na nezávislosti. Že spočívá na mnohem přesnějších pozorováních toho, jaký náš život skutečně je, že vede k větší lidskosti a na jeho konci jsou mnohem zdravější společenství.

Začnu se čtyřmi pravdami, které zastánci liberalismu založeného na obdarování berou za své a které se liberálové vzývající nezávislost snaží vyvrátit.

Svůj život jste nestvořili. V momentu narození vám byl život dán, nebyl zasloužený. Do světa jste vstoupili obdarováni životem. Jak jste stárli a zráli, vaše okolí vás naučilo oslavovat rozmanitost života – tisíce druhů ptáků, lahodnost různých druhů sýrů, oslnivou zázračnost každé lidské tváře. Něco uvnitř nás nutí zoufale toužit po co nejdelším životě pro naše přátele a milované blízké, protože život je ve své podstatě dobrý.

Oslava posvátnosti života je tak hluboce vpletená do našich duší, je tak ústřední pro naši civilizaci, že o ní nepřemýšlíme, dokud nemusíme čelit šokujícím příkladům jejího odmítnutí. V Německu si na počátku tisíciletí muž jménem Armin Meiwes podal internetový inzerát a hledal někoho, kdo by se nechal zabít a sníst. Jeden muž se přihlásil a se vším souhlasil. Meiwes nejprve uřízl mužův penis a oba muži se ho pokusili společně sníst. Potom Meiwes dobrovolníka zabil a naporcoval; ve chvíli zatčení už snědl víc než dvacet kilogramů mužova masa. Všechno proběhlo s plným souhlasem obou zúčastněných, ale krajní podoba celého činu přiměla německý soudní systém nejen odsoudit Meiwese k doživotí ve vězení, ale také se vyrovnat s podceňovaným, ale zásadním pilířem naší civilizace: Nemáte právo urážet život samotný. Nemáte právo proměnit sami sebe nebo jiné lidi v něco k rozřezání a konzumaci. Život je posvátný. Lidstvo má vyšší hodnotu než pouhá možnost volby.

Nejste tvůrci vlastní důstojnosti. Ještě se nenarodil nikdo, kdo byl bezvýznamný, a ještě nebyl prožit ani jeden bezvýznamný den. Každý z nás disponuje důstojností, jednoduše proto, že jsme naživu. Tento základní stav nemůžeme nijak zvětšit nebo zmnožit. Úspěšná přihláška na Harvard vás nečiní důležitějšími než jiné, totéž platí pro vydělané miliardy dolarů. Lidé jsou si svou vrozenou důstojností radikálně rovni. Taková rovnost je například základem hnutí za občanská práva.

Jakmile začali administrátoři MAID rozhodovat o životě a smrti každého z žadatelů na základě kvality jejich životů, uvedli spolu s tím na scénu způsob uvažování, který naznačuje, že některé životy je snazší nechat vyhasnout než jiné – že některé životy mají větší nebo menší hodnotu než jiné. Se zesláblou, nemohoucí lidskou bytostí, v depresi a s ubývajícími schopnostmi je zacházeno jinak než s někým zdravějším a šťastnějším.

Když taková změna nastane, lidská důstojnost už není považována za nezměřitelný dar; je to majetek, který mohou ostatní lidé ocenit, a v některých případech odepsat. Jakmile je jednou nezměrná a rovná hodnota všech lidských životů zpochybněna, možné je cokoli. Zničehonic se rozproudí debata o tom, které životy stojí za to žít. Existuje několik lékařů z quebecké lékařské komory, kteří tlačí na pilu možného ještě víc a navrhují, aby asistovanou smrt mohly podstoupit i děti s těžkými vadami a omezenými vyhlídkami na přežití. Nemocným a nemohoucím lidem je nenápadně podsouváno, že by se měli stydět za svou touhu žít. Lidská hodnota, dříve neoddělitelná od života jako takového, je měřená schopností lidské bytosti přispívat k chodu společnosti, mírou štěstí, jakou je schopná prožívat, a finančními náklady.

Nevládnete své mysli. „Od svého prvopočátku,“ píše Francis Fukuyama, „je moderní liberalismus spojen s určitým způsobem poznání a myšlení, totiž s moderními přírodními vědami.“ V liberálních společnostech mají lidé sbírat data, vážit náklady a zisky a činit racionální rozhodnutí. Liberalismus založený na nezávislosti, který oslavuje volbu jednotlivce, se opírá právě o tuto představu lidské přirozenosti.

Zastánci liberalismu založeného na obdarování vědí, že žádný čistě racionální myslitel nikdy neexistoval. Vědí, že nikdy nikdo nemyslel čistě sám za sebe. Samotný jazyk, kterým přemýšlíte, je jedním z darů od těch, kteří tu byli před vámi. Každý z nás je uzlem sítě, kterou proudí a v níž se všelijak ohýbají informace. Informace uložené v našich genech jsou staré jako věčnost sama; informace, kterým říkáme civilizace nebo náboženství, jsou staré tisíce let; informace, které nazýváme kulturou, k nám přišly od vzdálených generací; informace pojmenované jako vzdělání a rodinný původ nejsou starší než pár desetiletí. To všechno námi protéká jako podzemní řeka, zčásti vědomě a zčásti podvědomě, formuje to naše domněnky a určuje naše volby způsobem, který my jako jednotlivci často nedokážeme pochopit.

Zastánci liberalismu založeného na obdarování chápou, jak je lidské myšlení navzájem provázané. Když jedno dítě na střední škole spáchá sebevraždu, někdy tím spustí epidemii sebevražd a na život si sáhnou i další děti. Podobně když nějaký stát normalizuje sebevraždu s lékařskou asistencí a učiní z ní přijatelnou možnost, víc lidí může chtít svůj život dobrovolně ukončit. Studie z roku 2022 z časopisu Journal of Ethics in Mental Health zjistila, že ve čtyřech různých právních řádech – Švýcarsku, Lucembursku, Nizozemsku a Belgii –, kde je asistovaná smrt legální, „prudce stoupl počet sebevražd“, ať už asistovaných nebo bez asistence. Lékař, který pomáhá někomu zemřít, může ovlivňovat nejen tuto konkrétní sebevraždu, ale i sebevraždy lidí, které nikdy neuvidí.

Zastánci liberalismu založeného na darech chápou limity rozumu jednotlivce a jsou si hluboce vědomi lidské omylnosti. Cení si všech možných a různorodých pohledů na věc, protože jako jednotlivci se zpravidla do nějaké míry mýlíme, a často do hodně velké míry. Máme-li obtížně dosáhnout pravdy, musíme myslet společně a delší čas. Intelektuální nezávislost je nebezpečná nadsázka.

Zastánci liberalismu založeného na obdarování chápou, že v průběhu svých životů velmi často nemyslíme jasně – a zvlášť když jsme nemocní, když trpíme bolestí, úzkostí nebo depresí. Michael Gerson, můj přítel a sloupkař The Washington Post, který loni zemřel na rakovinu, mi jednou řekl: „Deprese je porucha nástroje, kterým určujeme, co je realita a co ne.“ Když měl depresi, usídlily se v něm hlasy a roztrušovaly lži, na které nemohl narazit nikde ve svém okolí: pro svoje přátele jsi jenom přítěž; nic tě nečeká; kdybys zemřel, nikomu bys nechyběl. Tohle není nezávislá, racionální mysl. To je mysl, která vyrazila do války proti svému hostiteli.

V těchto krajních případech není lidská omylnost jen bláhová, může být fatální. Abychom se s takovými situacemi vyrovnali, společnosti, založené na konceptu darů, stavějí zábrany, zpravidla vtělené do zákonů. Takové společnosti vlastně říkají: Ne, sebevražda nepřipadá v úvahu. Nemůžeš o tom rozhodnout. Nemáš svobodu ukončit svou svobodu. Nemáš právo učinit rozhodnutí, které nemůžeš zvrátit. Takové myšlenky si zakaž, protože odpověď je prosté ne. Autonomie jednotlivce není naše nejvyšší hodnota. Tou je život a sounáležitost. Jsme za sebe navzájem zodpovědní.

Nejhlubší vazby na lidi ve svém okolí jste nevytvořili vy sami. Liberální instituce nejvíc prospívají, pokud vycházejí z daných okolností, jež předcházejí individuální volbě. Nevybrali jste si rodinu, etnickou příslušnost, kulturu ani stát, do nichž jste se narodili. S přibývajícími roky se před vámi otevírá více a více možností, jak s těmito věcmi naložit, a řada lidí si skutečně zvolí novou rodinu, síť přátel a blízkých, která pak nahradí rodinu biologickou. Nikdy však docela neuniknete předem daným vazbám, jež vás formovaly. Váš život budou nadosmrti formovat povinnosti, které z nich pro vás plynou.

Liberálové vyznávající nezávislost vidí společnost jako řadu společenských smluv – lidé se nějak zařizují, aby z toho měli vzájemně prospěch. Jenže láska matky ke své malé dceři není smlouva. Podle zastánců liberalismu založeného na obdarování se společnost opírá o pevné podloží úmluv. Rabín Jonathan Sacks jednou popsal rozdíl takto: „Smlouva je transakce. Úmluva je vztah. Nebo ještě trochu jinak: ve smlouvě jde o zájmy. V úmluvě jde o identitu. Ty a já se scházíme, abychom vytvořili ,nás‘.“

Společnost fungující podle zásad liberalismu založeného na obdarování dělá všechno pro to, aby takové podloží upevnila. Program MAID dělá pravý opak, vědomě ho narušuje. Nutí matku prosit lékaře, aby neukončoval život jejího syna. Nechal muže jen s jeho zlobou a pocitem, že on a další členové rodiny byli vyloučení z procesu, který vedl ke smrti bratra. Stát, který viděl lidi jen jako nezávislé jednotlivce, nebral přiměřeně v potaz rodinné vazby.

Rodiny jsou tradičně postavené kolem sdílených břemen. Jako děti jsme břemenem pro své rodiny; jako dospělí, v těžkých časech obzvlášť, jsme břemenem jeden pro druhého; a ve stáří se můžeme břemenem stát znovu. Když začaly tyto vazby v západních společnostech ochabovat, řada lidí si znovuvytvořila síť závazků ve zvolených rodinách. I v jejich případě jsou však vazby posilovány prostřednictvím závazků a povinností.

Nedávno jsem mluvil s jedním svým kanadským přítelem, který mi vyprávěl, že si se svými třemi sourozenci nebyli v dospělosti nijak zvlášť blízcí. Pak ale vážně onemocněl jejich stárnoucí otec. Péče o něj se stala břemenem, které sdíleli společně, a sdílené břemeno je sblížilo. Otec zemřel, sblížení přetrvalo. Otec svým dětem předal spoustu darů, ale tím posledním byla skutečnost, že byl břemenem pro svou rodinu.

Dokonalý recept

Liberalismus založený na nezávislosti klade nerealistická očekávání. Každý jednotlivec by měl definovat své vlastní hodnoty a na nich založit svá vlastní rozhodnutí. Každému jednotlivci, jak to vyjádřil soudce nejvyššího soudu Anthony Kennedy v případu Planned Parenthood v. Casey, nezbývá než vytvořit svůj vlastní „koncept existence, smyslu, vesmíru, tajemství lidského života“. Pokud se jmenujete Aristoteles, možná to svedete; většina z nás nikoli. Většina z nás visí v morálním vzduchoprázdnu, ve světě, jehož smysl je nejasný, nepropojený s žádným mravním horizontem mimo naše vlastní já.

Liberalismus založený na nezávislosti lidi odstřihuje od všech sil, které je utvářely a které sahají staletí zpátky, a od všech staletí, která leží před námi. Liberalismus založený na nezávislosti nechává lidi o samotě. Jeho důraz na suverenitu jednotlivce nevyhnutelně nahlodává vazby mezi lidmi. Liberalismus založený na nezávislosti nutí i progresivisty žít podle věty, proslavené Margaret Thatcher: „Nic jako společnost neexistuje.“ Alexis de Tocqueville se skoro před dvěma sty lety obával, že takto uspořádaná společnost „nejenže přiměje lidi zapomenout na své předky, ale taky jim zakrývá výhled na jejich potomky a izoluje je od jejich současníků. Každý člověk je odsouzen k sobě samému a hrozí mu, že zůstane uvězněný v samotě vlastního srdce.“

Jak poznamenal Émile Durkheim v roce 1897, je to vcelku dokonalý recept na sebevraždu. Žijeme ve společnostech, kde stále více lidí dochází k rozhodnutí, že smrt je lepší než život. Ve zkratce řečeno, liberalismus založený na nezávislosti produkuje právě ten typ izolovaných a nezakotvených lidí, kteří tíhnou k sebevraždám – a pak jim nabízí státní pomoc při řešení problému, který sám vytvořil.

Moudrost závazků

Liberalismus založený na obdarování naopak nabízí účast v dlouhém procesí, které se táhne k vašim dávným předkům. Pojí vás s těmi, kteří se přistěhovali sem nebo jinam, vzali si toho nebo onoho, vychovávali nejrůznějšími způsoby své děti. Nejste nic jiného než ztělesnění historie.

Existence tohoto procesí nám ulehčuje život, i když to bylo a je obtížné. Lidé kdysi žili ve společnostech, v nichž otroctví bylo základní životní realitou, stínání hlav a trápení zvířat byly oblíbenými kratochvílemi, znásilňování a plenění rutinou. Postupem času, a se spoustou přešlapů, jsme ale vybudovali kulturu, v níž si lidé oškliví krutost, kulturu, jejíž ústřední ideou je přesvědčení, že si všichni lidé zaslouží spravedlivé zacházení, nikoli pouze lidé podobní nám.

To je pokrok. Díky tomu nemusí každá generace znovu a znovu činit zásadní rozhodnutí na morální zelené louce. Byly nám dány soubory hodnot, institucí a tradic, v nichž je obsažená moudrost nashromážděná naším pokolením. Ve světě soustředěném na obdarování je smyslem života účast v procesí lidstva: v tom, že kráčíme jeho nerovnoměrným tempem stále dál. Můžeme sami nabízet vlastní tvořivost, talent, svou péči. Hodně z darů, které lidé předávají dál, však vyvěrá z hlubších zdrojů.

Historik Wilfred McClay před pár lety napsal do The Hedgehog Review esej o své matce, známé matematičce. Jednoho dne se před ní zmínil, že Henryho L. Menckena (americký novinář a satirik první poloviny 20. století – pozn. red.) ranila na konci života mrtvice, po níž nemohl číst ani psát a stěží mluvil. Jeho matka chladně poznamenala, že kdyby se něco takového přihodilo jí, svůj život by dál neprotahovala. Bez jisté kvality podle ní neměl sám život smysl.

O pár let později ji skutečně postihla těžká mrtvice a připravila ji o řeč. Plakala tak usedavým pláčem, jaký McClay nikdy v životě neslyšel. Mohlo se zdát, že život pro ni ztratil veškerou cenu. Stalo se ale „něco, co se blížilo opaku. Začala se v ní odehrávat vnitřní proměna v mnohem hlubší, vlídnější, citlivější, vděčnější a štědřejší osobu, než jak jsem ji do té doby znal,“ píše McClay.

Nakonec se McClayova matka přestěhovala k rodině. „Nebylo to vždycky jednoduché, to je jasné. Aniž bych zabíhal do detailů, nebudu předstírat, že to nebylo napjaté. Ale zůstala nám spousta nade všechno cenných vzpomínek – především možnost žít ve dne v noci vedle matky, jejíž nezlomný duch nás všechny inspiroval a udivoval.“

Historikova matka našla spolu s rodinou způsob, jak komunikovat prostřednictvím gest, intonace a těch několika slov, která jí zůstala. Dovedla své emoce sdělit tleskáním a zpěvem. „Co bylo nejvíc překvapující, z mojí matky se stala báječná babička mým dvěma dětem, které bezpodmínečně milovala a které její lásku stejně bezpodmínečně oplácely.“ McClay vzpomíná, že vnoučata postižení babičky vůbec nevnímala. Děti nemohly tušit, že právě díky nim má babiččin život stále smysl, ale trávit s ní čas byla pro ně radost. Když zemřela, „trvalo dlouho zvyknout si na to ticho v domě,“ píše McClay. A uzavírá: „Stáří není problém, který musíme rozlousknout. Je to smysl, který musíme prožít.“

Staří a nemohoucí lidé usmýkaní životem a ti, jejichž volby a možnosti jsou z nějakého důvodu ohraničené, někdy dokážou svému okolí odhalit to, co je v životě nejdůležitější. Někteří lidí narazili na své limity. Svou pozornost pak napřeli nikoliv k sobě, ale k druhým lidem a ukázali nám tak, že život nemusí být definován šíří možností, které nám nabízí, ale naším ohodláním plnit své závazky.

Zatímco liberálové přísahající na nezávislost jsou přesvědčeni, že společnost funguje nejlépe, když mají jednotlivci co nejširší škálu možností, liberálové soustředící se na obdarování věří, že nejlepší společnost je ta, která vytváří pečující prostředí, v němž může každý překonávat obtíže, které mu život postavil do cesty. Liberalismus založený na nezávislosti staví aparát, který umožňuje život ukončit. Liberalismus založený na obdarování věří, že správné je nabízet různé možnosti paliativní péče pro ty na prahu smrti a pobízet lékaře k tomu, aby se svými pacienty pěstovali vztahy založené na důvěře. Takové podpůrné struktury někdy vylučují některé možnosti. Některé věci jsou prostě nepřijatelné. Lékaři jsou tu proto, aby léčili, vždy a za všech okolností. Pacienti mohou lékařům věřit, protože jsou si jistí, že lékaři slouží životu. Lékaři si mohou být jistí tím, že i když péče o pacienta může být těžká a někdy matoucí, jejich základní orientace je život zachránit, a ne život ukončit.

John Stuart Mill a Harriet Taylor Mill věřili v nezávislost jednotlivce. Věřili také v to, že spravedlivá společnost rozumí nejen tomu, co je svoboda, ale také co je dobro, co je správné a špatné. „Lidé,“ napsal Mill, „mají morální povinnost zdokonalovat svůj morální charakter. Ukazatelem toho, co je v politice dobré,“ pokračoval, „není vůle lidí. Je to dobro lidí.“ Chápal, že morální povinnosti, které v životě přijímáme – k rodině, přátelům, státu, k minulosti a budoucnosti –, omezují a brzdí svobodu konání každého z nás. A věřil tomu, že tyto povinnosti nás vedou k naplnění naší přirozenosti.

Dobro lidstva není žádná abstrakce. Je pevně zakořeněné v našich blízkých a v institucích, které jsme zdědili, které reformujeme, zlepšujeme a předáváme dál. Když jeden z členů našeho dějinného procesí propadne beznaději, trpí, zvažuje, že ukončí svůj život, nepodáme mu jehlu. Místo toho řekneme: svět nepřestal žádat tvoje služby. Pořád máš co dát, prostě jen tím, že jsi tu s námi. Tvůj život pořád blahodárně čeří svět kolem, a to způsoby, které dokážeš nahlédnout, i těmi, jež ti zůstávají skryté. Neodcházej. Víme, že nás potřebuješ. A my pořád potřebujeme tebe.

© 2023 The Atlantic Media Co., as first publishedin The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable). All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.