DĚLNÍCI KULTURY
V dějinách české kultury 20. století najdeme pozoruhodnou, dosud ne úplně zpracovanou kapitolu. Tvorbu pro děti, v níž během komunistické diktatury umělci nacházeli jednu z mála možností ke svobodnému způsobu vlastního vyjádření. Primárně pro dětské publikum tvořili v nelehké době třeba Theodor Pištěk, Věra Nováková, Jan Švankmajer nebo Stanislav Kolíbal. Zvlášť u posledního jména to může spoustu lidí z odstupu zarazit. Jak je aktuálně vidět na jeho retrospektivě Knihy a stavby v Museu Kampa.
Čerstvě sedmadevadesátiletý rodák z Orlové je dnes totiž po celém světě ceněn jako autor geometrických, hmotově úsporných instalací, v nichž pomocí laciných materiálů (sádry, dřevotřísky či provázků) předefinoval obecné vnímání, co je stabilní a co labilní. Je to umělec vyjadřující se na první pohled chladným rukopisem, u něhož emoce vyvolává až schopnost diváka zapojit vlastní vnímání prostoru do prezentovaných sochařských experimentů. V Kampě je ale k vidění úplně jiný Stanislav Kolíbal.
Když v roce 1950 dělal státnice na UMPRUM v grafickém ateliéru Antonína Strnadela, vytvořil kresby a dřevoryty k povídkám A. P. Čechova. Vidíme na nich osamělé postavy servané životem, v nichž můžeme nacházet paralelu k mnohem pozdějším sochařským útvarům v podobě hroutících se sloupů, které přesto stále drží nějakou podivnou silou vůle pohromadě. Kolíbal dělal ilustrace k Jamesi Joyceovi, Solženicynovi (Jeden den Ivana Děnisoviče u nás vyšel poprvé v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
