Vzpomínám si, jak se před pár lety moji synové účastnili jako studenti debatních panelů, ve kterých si hráli na jednání představitelů Evropské unie či NATO, a jak je to ohromně bavilo. Tato jejich aktivita se mi znovu vybavila před pár týdny, kdy jsem se jako zahraniční host účastnil v Německu výročního zasedání mohučské Akademie věd a literatury, jehož nedílnou součástí bylo i setkání tamní Mladé akademie. Systémovým problémem všech akademií, včetně naší Učené společnosti, které sdružují významné badatele napříč vědeckými obory, je věk členské základny. Něco ve vědě dokázat obvykle chvíli trvá, navíc uznání komunity nemusí přijít hned. Zejména pokud je objev či vynález obzvlášť novátorský, může trvat léta, než jej kolegové vůbec pochopí a následně jeho autora patřičně ocení. Ve výsledku se do Učené společnosti jen zřídka dostane někdo, komu je pod čtyřicet, a průměrný věk členstva je ještě o několik dekád vyšší. Na jednu stranu je pro mě příjemné si někde ještě v šestapadesáti připadat jako mladíček, na druhou stranu taková společnost nemůže nepůsobit poněkud staře.
V řadě zemí včetně Německa se pokusili problém řešit zřízením mladých akademií, přičemž konkrétní pravidla hry se liší místo od místa. Do mohučské Mladé akademie se mohou hlásit vědci do čtyřicítky, a pokud jsou vybráni, stávají se členy na omezenou dobu pěti let. Účastní se života „dospělé“ akademie a zároveň si organizují vlastní akce, od vědeckých konferencí po letní pikniky s pozorováním noční oblohy.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
