Agenda pro všechny

Stojaté vody českých univerzit zčeřila minulý týden okupační stávka za klima. Jde o novinku, na kterou si ale bude třeba zvyknout. Studenti nabití elánem a odhodláním rozložili na chodbách karimatky, uvedli do pohotovosti várnice s čajem, po zdech rozvěsili transparenty, některé proti kapitalismu, a zveřejnili požadavky vůči vládě. Po několika dnech skončili.

V konkurenci mnohem hlučnějších protivládních protestů venku to neměli snadné, ale i tak se téma ochrany klimatu připomnělo tím, čím nevyhnutelně je: tedy generačním konfliktem mezi těmi, kteří z vypouštění skleníkových plynů profitovali, a jejich dětmi, které ponesou jeho následky. Jak silně konflikt vypukne, zatím nevíme, tahle stávka byla pouze cosi jako předzvěst.

Rozumné nápady

Co ukázala? Hlavně nedůvěru značné části veřejnosti v úmysly stávkujících studentů. Ti dostali ve veřejném prostoru velmi rychle nálepku levicových radikálů nebo rovnou novodobých komunistů.

Vzhledem ke kontextu není divu. Česká debata o globálním oteplování byla dlouho radikálně vychýlená, ale opačně. Její tón udávali popírači klimatické změny soustředění kolem ODS. Pro ně je i kompromisní unijní green deal „zeleným šílenstvím“. A pokud účastníci stávky kritizují green deal jako naopak nedostatečné řešení, jako „pouhé lakování reality nazeleno“, pověsti radikálů nemohli uniknout.

Jenže tohle nálepkování ničemu nepomůže. Po dekádách diplomacie a opatrného politického úsilí se klimatičtí experti shodují, že kritickou hranici oteplení planety o 1,5 stupně oproti předprůmyslové době se už nepodaří dodržet. S tím ruku v ruce přijdou vážné ekonomické a sociální těžkosti. Pokud je budeme chtít zmírnit, nevystačíme si s investicemi do zelených technologií u nás v Evropě a USA. K zásadnímu snížení emisí bude muset Západ podpořit nákup zelených technologií i v chudých zemích. V praxi to znamená, že bude třeba utratit nikoli stovky miliard eur (tolik má stát green deal), ale o řád víc – biliony eur.

Legitimita protestů se tedy nedá zpochybnit. Navíc organizátoři stávky sepsali požadavky, které zapadají do středové, případně běžné levicové agendy. Dožadují se ukončení těžby uhlí do roku 2033, vystoupení z tzv. energetické charty, jmenování vládního zmocněnce pro klima a „sociálně spravedlivé“ podpory postižených regionů.

Pokud to vezmeme podrobněji: tlak na konec uhlí v kratším horizontu je aktuální, protože česká vláda uvažuje kvůli rostoucí ceně plynu o prodloužení těžby. Energetická charta je nenápadná úmluva ze začátku devadesátých let, která měla ochránit investice do východoevropské fosilní energetiky. Dnes ji ale majitelé uhelných elektráren využívají jako hrozbu arbitráží za ušlý zisk proti vládám, které chtějí těžbu a pálení uhlí ukončit. Z energetické charty už několik států EU vystoupilo (odchod naposledy ohlásilo Německo) a Brusel zvažuje celounijní řešení.

Zmocněnec pro klima, který by českou agendu koordinoval, také jako komunismus nevypadá. Jistě, někomu může vadit, že jsou tyto názory vynucovány obsazením univerzit a stávkou, na to lze ale při troše dobré vůle nazírat jako na symbolický akt, adekvátní vážnosti celé situace.

V pořádku

Téma se začíná komplikovat až v momentu, kdy se zmíněné požadavky zalijí ideologickou omáčkou. Například v rozhovoru pro server A2larm vůdci stávky mluvili o potřebě prosadit „komplexní systémovou změnu na úrovni státu a společnosti“. Ta má být „demokratická, udržitelná a sociálně spravedlivá“. Změnu spojují s řečmi o konci kapitalismu, zatímco sociální spravedlnost znamená, že náklady spojené se ztrátou starých pracovních míst zaplatí „uhlobaroni“ a „velké korporace“.

To může mít i praktické důsledky. Dosud praktikované emisní povolenky či energetické daně, které mají za cíl zdražit fosilní paliva a postupně je vyřadit z trhu, sice taky platí majitelé firem, náklady se pak ale promítají do cen elektřiny a dalších výrobků. Tíhu tedy nesou běžní lidé. Pokud bychom tomu chtěli zabránit a nechtěli znárodňovat, jedinou možností jsou státní dotace, které ovšem vedou k zadlužování. I to ale časem padne na dnešní studenty.

Na zastánce ráznější ekologické politiky tady navíc číhá politická past. Dosud bylo snižování emisí skleníkových plynů spojené se slůvkem „my“: my jako stát musíme snížit emise, my jako společnost se na tom musíme podílet, případně se nějak uskromnit… Stávkující studenti ale vlastně požadují, aby se slůvko „my“ změnilo na „oni“: my máme snížit emise a oni, kapitalisti, to musejí zaplatit.

Čistě finančně to možná smysl dává. Koncept „my“ je ale založen na důvěře v politický konsenzus, tedy dohodu levice i pravice. Ta se sice hledá velmi obtížně, ovšem když se najde, sebeobtížnější řešení začíná být schůdné. Třídní principy a útoky na kapitalismus, který to měl všechno způsobit, však dělají z boje proti globálnímu oteplování čistě levicovou politiku, která byla v Česku vykázána mimo parlament. Šance, že se pak povede cokoli ekologicky ráznějšího prosadit, bude ještě nižší, než je dnes.

Politika ve prospěch ochrany klimatu může mít v Česku šanci, pokud se povede prosadit názor, že se jedná o agendu všech. Tedy i lidí, kteří stejně jako tento časopis věří, že kapitalismus jako prostředí pro svobodnou aktivitu je principiálně v pořádku.