0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Téma16. 10. 202215 minut

Kdy se rodí přátelství

Navazovat nové vztahy uprostřed života může být těžké. Rozhodně to ale stojí za to.

Pamatujete na gympl? A je to potřeba? • Autor: Getty Images

Kolik máte ve svém životě skutečných přátel? Na tuhle otázku nejspíš většina lidí nemá nachystanou přesnou odpověď, Pavlína Kašpárková však odpoví bez zaváhání. „Když nepočítám svého manžela, tak jsou to tři lidé, konkrétně dva muži a jedna žena,“ říká čtyřicátnice žijící ve Znojmě. Tři blízcí lidé se někomu můžou jevit jako málo, Kašpárková ale relativně nízký počet zdůvodňuje tím, že slovu přítel přikládá opravdu velkou váhu. „Známého znám, bez problémů si popovídáme, řekne mi, co je nového, a rozloučíme se. S kamarádem jsme si blíž, můžeme se sejít a něco podniknout, třeba vyrazit na výlet. Ale přítel je někdo, kdo je mi nejblíž,“ popisuje svou vztahovou hierarchii hnědovlasá žena, která pracuje ve vědě a výzkumu. Na skutečného přítele je podle Kašpárkové možné se obrátit ve chvílích nouze, ale i největší radosti. „Když mě před pár lety v práci povýšili, věděla jsem, komu to můžu zavolat a nebude to brát tak, že se chlubím. Stejně tak ale přátelům můžu zavolat, když je mi blbě a potřebuju pomoct,“ říká. Kašpárková své tři nejbližší lidi poznala během vysokoškolských studií v Praze. Během posledních patnácti let života ve Znojmě nemá nouzi o vztahy, ale dle svých slov navazuje většinou jen povrchní známosti, maximálně několik kamarádství.

Příběh Kašpárkové de facto odpovídá nedávnému zjištění amerických výzkumníků, kteří spočítali, že většina lidí nejčastěji navazuje pevná celoživotní přátelství ve věku kolem 21 let. Tedy v době, kdy zažíváme formativní zkušenosti, jako jsou první lásky a rozchody, ale také si začínáme mnohem pečlivěji vybírat, s kým se v životě vlastně chceme přátelit. Etapa známá jako mladá dospělost je zároveň obdobím, kdy máme spoustu času, a ten je k navazování přátelství klíčový. Profesor komunikačních studií z Kansaské univerzity Jeffrey A. Hall dokonce vyčíslil, jak moc ho k navázání pouta potřebujeme. Aby se z cizího člověka stal blízký přítel, podle Halla trvá 200 hodin intenzivního poznávání, ideálně rozložených do šesti týdnů. Snaha statisticky přesně vyjádřit něco tak těžko definovatelného, jako je přátelství, působí trochu úsměvně, samotný fakt, že vznik přátelství vyžaduje čas, ale uzná každý, kdo to někdy zažil. Stejně jako to, že v dalších fázích života, kdy si lidé budují kariéry a zakládají rodiny, se čas stává stále vzácným zbožím a budování nových přátelství se najednou stává takřka nedosažitelným luxusem.

Reklama

Čtyřicátnice ze Znojma tuhle tezi potvrzuje. „Velmi ostře vnímám, že na vybudování skutečného přátelství v téhle části života není čas,“ říká matka tří dětí, která vedle péče o rodinu balancuje také pracovní kariéru. Přesto ale snahu o navazování nových pevných vztahů nevzdává, protože je považuje za jednu z ingrediencí šťastného života. A experti na duševní zdraví jí dávají za pravdu – lidé přátelství často považují za něco samozřejmého. Ve střední části života ho upozaďují kvůli rodině a kariéře a následky mohou být o pár let později doslova zničující. Jde bezesporu o klíčovou vazbu, která rozhoduje o našem zdraví a životní spokojenosti. „Je to síť, která je pro nás skoro nezbytná,“ shrnuje význam přátelství terapeut Michal Petr.

Zásadní pouto

Kašpárková se během svého života ve Znojmě pokoušela navázat přátelství a několikrát to podle ní vypadalo slibně. „Ve školce nebo v kroužcích mých dětí jsem potkala zajímavé rodiče a rozuměli jsme si, cítila jsem potenciál, že bychom mohli být přáteli. Ale když jsme se přestali vídat v šatně nebo v kroužku, tak to skončilo,“ říká. Jako příklad dává maminku, se kterou si rozuměly, ale po ukončení společných aktivit bylo domluvit si schůzku na kávu stále těžší a dnes už ztratily kontakt. „Třeba ho zase někdy obnovíme, až bude víc času,“ říká. Své naděje do zdroje budoucích přátelství nyní Kašpárková upíná do skautského oddílu, kam chodí její dítě a kde sama začala dělat vedoucí. Výhodou tam podle ní je, že se rodiče dětí setkávají po schůzkách a mohou spolu volně mluvit, což navazování vztahů nahrává. V prostředí skautů je podle Kašpárkové zároveň i vyšší koncentrace lidí, s nimiž si přátelství dovede představit. Této mety ještě nedosáhla, u dvou lidí, jedné ženy a jednoho muže, už je ale prý na dobré cestě – stali se kamarády.

Čím víc jsme toho prožili, tím opatrnější a náročnější jsme.

Není ale Kašpárková na přátelství příliš náročná – a není takové kamarádství v určitém období úplně dostatečným poutem? „Náročná určitě jsem. To, co jsem za přátelství označovala v pubertě, už tak dnes neoznačuji,“ říká žena, podle níž navázání takového vztahu v lecčems připomíná výběr partnera, byť bez sexuálního aspektu. „Jsou to lidé, se kterými se smějeme stejným vtipům a v komunikaci cítíme radost. V zásadních věcech se shodneme, a když se neshodneme, stojí nám za to jít do hloubky a hledat, v čem se neshodneme,“ říká. Navázání takového vztahu podle ní trvá spíše měsíce či roky. „Zásadní je pro mě dlouhodobé sdílení do hloubky,“ říká Kašpárková. Se svými třemi přáteli udržuje vztahy společnými dovolenými dvakrát do roka, v pauzách, kdy se nevidí, si někdy vyměňují dlouhé e-maily, v nichž popisují, co prožívají. „Dneska se to už nedělá, ale umožňuje to sdílení hlubších myšlenek,“ říká Kašpárková. Na otázku, proč jsou pro ni přátelé tak důležití, čtyřicátnice ze Znojma zmiňuje obavu, že bez nich by byl život osamělejší. Jejich přínos ale vidí i ryze prakticky. „Až děti jednou vyletí z hnízda a já odejdu do důchodu, náplní mého života budou koníčky – a přátelé. Tak bych je kurňa měla mít, jinak upadnu do deprese,“ říká.

Nepodceňuje dlouhé e-maily. (Pavlína Kašpárková)
Nepodceňuje dlouhé e-maily. (Pavlína Kašpárková)

O přínosnosti pevných mezilidských vazeb pro duševní zdraví všichni tak nějak tuší, klienti Michala Petra ale v jeho pracovně o přátelství moc často nemluví. Není to proto, že by vztahy s přáteli a blízkými kamarády měli v dokonalém pořádku a museli si v životě rovnat jiné záležitosti. „Přátelství je upozaděné. Zapomínáme na něj a zanedbáváme ho. To není dobře,“ říká pražský terapeut. Lidé v dospělosti podle něj chápou, že je potřeba si v životě udělat prostor a čas pro rodinu a pro práci. Někteří si dají záležet na péči a času pro sebe samotné. Přátelé a blízcí známí jsou na řadě až potom – a řada na ně logicky často nedojde.

Službu, jakou nám v životě přátelé můžou poskytnout, je přitom nenahraditelná. Vztahy s rodinou bývají komplikované. S partnerem není možné probrat všechno a kolegové v práci jsou často „jen kolegové v práci“. „A terapeut není váš přítel,“ říká Michal Petr. „Záleží mu na vás, může vás mít rád, ale bere si od vás peníze. Je to profesionální vztah. S něčím vám pomůžou jen přátelé. Je to nezbytná síť.“ Což si podle Michala Petra lidé často uvědomí pozdě. Rodinné vztahy se rozpadnou, práce ztratí atraktivitu (nebo o ni lze rovnou přijít) a na splétání nové (nebo opravování dlouho zanedbávané) přátelské sítě, která by zmírnila pád, je najednou pozdě.

O prospěšnosti přátelství vědci vědí leccos. Lidé, kteří mají hodně mezilidských vazeb (a pokud blízkých, tím lépe), jsou zdravější a šťastnější. Jak v nedávno vydané anglické knize Friendship: The Evolution, Biology, and Extraordinary Power of Life‘s Fundamental Bond (Přátelství: vývoj, biologie a výjimečná síla základního lidského svazku) shrnuje její autorka Lydia Denworth, roli v tom hraje tvrdá neurobiologie a biochemie, která se neomezuje jen na lidský druh. Mozky přátel se sobě začnou po čase přibližovat a podobně reagují na stejné podněty – aspoň to říkají moderní laboratorní přístroje, které aktivitu lidských mozku měří a umožňují sledovat. Samice paviánů, které mají okruh spřízněných samičích duší, žijí déle a mají víc mláďat. Mnoho zvířat, od slonů po mořské rybky, navazuje cosi, co můžeme nazvat přátelskými vztahy. Nebo lépe řečeno, vyhledávají blízkost.

„Blízkost prověřená časem“ je podle Michala Petra jedna z nejlepších definic přátelství. Proto taky dává smysl, že mnoho pevných přátelských vztahů si lidé přinášejí z mládí, a v tomhle ohledu jsou známosti navázané později v nevýhodě. Čas se nahnat nedá, nové staré přátele si člověk najít nemůže. Jak říká psycholožka Iva Poláčková Šolcová, dlouholetí přátelé jsou „svědkové našeho života“, a to samo o sobě má velkou cenu.

Nic z toho ale podle Petra neznamená, že pozdní přátelství navázat nejde. Všechna tři slova v jeho definici jsou důležitá, ale „blízkost“ je nejdůležitější. A je jedno, jestli je ozkoušená třiceti lety života, nebo jedním důležitým momentem, kdy se ukázalo, že na přítele byl spoleh a byl tu pro nás ve chvíli, kdy jsme to potřebovali. Iva Poláčková Šolcová říká, že času sice lidé ve středním věku mají málo (nebo si to myslí), ale pokud se ho rozhodnou do hledání přátel investovat, příležitostí mají v každém věku dost – ve škole nebo na kroužcích potkáváme rodiče spolužáků našich dětí, ve středním věku se řada lidí pustí do nových aktivit a zájmů –, v klubu dálkových běžců nebo amatérských fotografů se vždy dá najít blízký člověk.

„Kdo si chce najít přátele v jakémkoliv věku, musí splnit několik podmínek,“ říká terapeut Petr. Kromě dvou jasných (čas a cit pro způsob, jak se dostat mezi nové lidi) je to ochota se druhému člověku otevřít a mluvit s ním i o věcech, které se obvykle bojíme sdílet – ze studu nebo z obavy, že otevřenost nebude opětována. „A to je složité. A riskantní a vyžaduje to odvahu, kterou není lehké sebrat, v žádném věku,“ říká Michal Petr. Jinak to ale nejde, bez naznačených prvků nevzniká pevné pouto, ale pouze povrchní – byť klidně „docela fajn“ – vztah.

Jepičí přátelství

Jak již bylo řečeno, navázat uprostřed života hluboké přátelství může v lecčems připomínat námluvy. Hráči už mají něco za sebou, při výběru bývají nároční, hledají jedince s podobnými hodnotami a svou roli hraje i vzájemná chemie. Že se hledání přátel od mileneckého lovu skutečně zase tolik neliší, dokazuje i fakt, že možnost navázání přátelství dnes nabízejí i mobilní seznamovací aplikace. Novinářka z týdeníku The Atlantic Katharine Smyth, která se uprostřed života přestěhovala z jednoho konce USA na druhý a v novém bydlišti hledala spřízněnou duši, to vyzkoušela na vlastní kůži. Svou nedávnou schůzku s jinou podobně motivovanou ženou, kterou poznala přes aplikaci Bumble, popisuje podobným slovníkem, jako by šlo o rande. „Sdělovaly jsme si intimní věci a smály se, jako bychom se znaly měsíce. Tahle šokující spřízněnost, zvláštní vzájemná přitažlivost a omamný příslib možností do budoucna, to mi strašně chybělo,“ píše Smyth o své schůzce v baru s jinou ženou hledající přátelství.

Do Česka přicházejí globální trendy se zpožděním, a tak tu lidé vyhledávající nové platonické vztahy zatím využívají spíše prověřené způsoby, jako je třeba navštěvování různých zájmových kroužků. Filip Kocián nedostatkem přátel rozhodně netrpí – podle svých slov jich má „mezi deseti a třiceti“ – a coby ženatý otec dvou dcer se necítí ani nijak osamělý. Přesto se zhruba před rokem rozhodl, že se přihlásí do Školy improvizace, seberozvojového kurzu pro dospělé, kde se lidé ve skupině učí spontánně komunikovat a také odbourávat trému a posilovat sebevědomí. Kociánovou primární motivací přitom nebyla ani tak touha naučit se improvizovat, jako spíše chuť poznat nové lidi.

Hledá něco, co přetrvá víkend. (Filip Kocián) • Autor: Milan Bureš
Hledá něco, co přetrvá víkend. (Filip Kocián) • Autor: Milan Bureš

Sedmačtyřicetiletý grafik žijící v Praze sice má blízké přátele, vídá je ale málo a opravdu hluboké vazby, o které se jde opřít, mu v každodenním životě chybí. Přátelské vztahy, které v posledních letech navazoval, byly podle něho spíše mělké a neměly dlouhého trvání. „Mám třeba pocit, že jsem našel nového kamaráda, pak se delší dobu nevidíme, a když se po čase potkáme, už si najednou nemáme co říct. Jsou to taková jepičí přátelství,“ popisuje. Zároveň přiznává, že tyto vazby možná vadnou i jeho vinou, protože je dostatečně neudržuje.

Na improvizační skupině se Kociánovi každopádně podařilo navázat nové vztahy, na hodnocení jejich trvanlivosti je ale prý ještě brzy. „Na společných improvizačních víkendech je to hrozně fajn, s kýmkoli si máte co říct a dá vám to najednou pocit, že máte sto přátel. Ale pak víkend skončí a je to pryč,“ říká Kocián. S některými členy skupiny se prý sešli i samostatně na projížďku na kolo nebo spolu hráli na hudební nástroje. Na otázku, zda s některými členy skupiny překročil onu pomyslnou hranici, kdy se lidé svěřují s intimními věcmi, Kocián odpovídá, že ano. „Ale znamená to, že jde o přátelství? Nevím, možná už mám ve svém věku trochu distanc a jsem opatrný si někoho pustit blíž k tělu,“ říká.

Psychologové potvrzují, že navázat vztahy v pozdějším věku může být složitější. „Lidé v pozdějším věku to mají těžší. Jsou na výběr lidí náročnější. Vědí dobře, co chtějí a co nechtějí, a to jim trochu ztěžuje hledání,“ říká výše citovaný terapeut Petr. Zároveň dodává, že ve středním věku, kdy mají lidé málo volného času, který si často pečlivě plánují, je nutné o existující přátelství pečovat, i když se jim třeba zrovna nechce. „Pozvat na pivo nebo na oslavu přítele, na kterého zrovna nemají náladu, ale už ho dlouho neviděli. Protože žádný přítel není ideální a s každým se dá dělat jen něco – s někým je hrozná sranda, s někým se dá v klidu strávit dva týdny na společné rodinné dovolené, s jiným se dá mluvit i o těch nejintimnějších věcech. Málokterý přítel obsáhne tohle všechno, a to je potřeba si uvědomit,“ říká Petr. „A je úplně v pořádku si dát od přátel pár let oraz,“ říká Iva Poláčková Šolcová. „Možná si nesedneme jako rodiče, vychováváme své děti jinak a nějak nás ten druhý dráždí. Můžeme pár let existovat, vědět o sobě, a pak se zase potkat v době, kdy už třeba to rodičovství není téma,“ říká psycholožka.

Jasná chemie

V životě ale nastanou momenty, kdy prostě nejde zajít se starým přítelem na pivo nebo se přihlásit na divadelní kurz a hledat tam nové vazby. Své o tom ví Kristina Štěpánková, hnědovlasá třicátnice, která se před dvěma lety po mnoha letech života v Praze odstěhovala do středočeského městečka a s přítelem tam založila rodinu. V novém místě nikoho neznala a domlouvat návštěvy kamarádek z Prahy nebo z rodných Českých Budějovic bylo pro mladou matku složité. Vše navíc ještě zkomplikovala pandemie covidu, která veškeré kontakty osekala na minimum. V loňském roce tak Štěpánková několik měsíců vídala vesměs jen svého přítele a jeho rodinu. Tehdy prý zásadně postrádala svou síť dobrých přátel, na jejichž blízkost byla předtím v životě zvyklá. „Bylo to nejosamělejší období v mém životě. Tehdy mi fakt nebylo dobře,“ vzpomíná třicátnice.

Měla štěstí, že potkala někoho spřízněného, a čeká, jak to dopadne. (Kristina Štěpánková) • Autor: Milan Bureš
Měla štěstí, že potkala někoho spřízněného, a čeká, jak to dopadne. (Kristina Štěpánková) • Autor: Milan Bureš

Po skončení pandemie sice Štěpánková své přátele opět mohla potkávat, kvůli geografické vzdálenosti a nutnosti pečovat o malé dítě to ale pořád nešlo tak často, jak by chtěla. Chyběl jí zkrátka někdo blízký přímo v místě bydliště. Na dětském hřišti nebo při procházkách s kočárkem sice potkávala jiné matky, s nimiž se dávala do řeči, většinou ale neměla chuť je blíže poznat nebo tomu nenahrávala situace. K průlomu došlo letos v létě. „Seděli jsme s přítelem na koncertě a k našemu stolu si přisedl pár, který měl stejně staré dítě. Dali jsme se do řeči a zjistili, že si spolu rozumíme. Hned jsme si vyměnili telefon, což se mi normálně nestává,“ popisuje Štěpánková. Od té doby se obě dvě matky ze sousedství pravidelně scházejí a spolu se svými dětmi tráví čas.

Jak si Štěpánková vysvětluje, že právě s touhle maminkou si rozuměla a chtěla se s ní skamarádit? Na to nemá jednoznačnou odpověď, v komunikaci s ní ale prý cítila radost, spřízněnost a tolik zmiňovanou „chemii“, jako by byly na stejně vlně. „Člověk to pozná třeba i ze stylu oblékání, z určitého životního rozhledu a podobné zkušenosti, obě jsme třeba později zjistily, že jsme vystudovaly vysokou a něco procestovaly,“ popisuje Štěpánková. Zároveň podle ní bylo klíčové, že i druhá žena měla v té stejné chvíli potřebu navázat bližší kontakt s někým ve stejném místě a stejné situaci. „Bylo tam společné téma mateřství a otevřenost tomu poznat někoho nového v okolí,“ říká Štěpánková. Zatím ještě neví, zda se z nové kamarádky stane životní přítelkyně. „Je to otevřené,“ říká s tím, že současné nastavení jí vyhovuje a nové přátelství se může rozrůst do širšího okruhu. „Je to spojenectví lidí ve stejné situaci. Navíc spolu chodíme s dětmi po vesnici a do party přibíráme další matky, které mají stejně staré děti,“ dodává Štěpánková.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].