0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Hlavní chod9. 10. 20225 minut

Aby bylo jasno, co přistane na talíři

Názvy pokrmů se u nás v padesátých letech měnily nejradikálněji z okolních zemí

Martin Franc
Martin Franc • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Chemička v Záluží v severních Čechách nesla již od roku 1946 hrdý název Stalinovy závody, národní podnik, kožedělný závod v Třebíči-Borovině se od roku 1949 jmenoval po místním komunistickém předákovi Závody Gustava Klimenta a k 1. lednu 1949 se ze Zlína stal na počest tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda Gottwaldov. V této éře přejmenovávání přitom nebylo ani vidu, ani slechu například po řízku Vítězného února, guláši podle Antonína Zápotockého, slepici à la Ždanov či dortu Julia Fučíka. Bylo to dáno tím, že pojmenování nějakého pokrmu, nedejbože i luxusního, po politikovi hlásícímu se halasně k dělnické třídě by mohlo působit jako provokace? Nebo by bylo jeho jméno naopak spojováno s výrazně úspornou úpravou pokrmu? Nebo by hrozilo, že by označení konkrétního pokrmu jménem komunistického heroje bylo vnímáno jako znesvěcení revolučních tradic?

Ať žije tatarka

Reklama

Nutno zmínit, že tradice vyjadřování úcty k významným osobnostem skrze název pokrmu se dostala do hluboké krize ve druhé polovině 20. století na celém světě. Ovšem nikde na Západě k této otázce nepřistoupili tak radikálně jako v Československu na počátku padesátých let. Zde totiž začalo tažení i proti dlouhá léta ustáleným názvům pokrmů, a to včetně například tournedos Rossini nebo kuřete Marengo. Znamená to snad, že by komunisté nesnesli připomínku Napoleonova slavného vítězství u Marenga v roce 1800 nebo tak strašlivě nenáviděli dílo a osobnost slavného italského hudebního skladatele a proslulého…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc