Aby bylo jasno, co přistane na talíři

Chemička v Záluží v severních Čechách nesla již od roku 1946 hrdý název Stalinovy závody, národní podnik, kožedělný závod v Třebíči-Borovině se od roku 1949 jmenoval po místním komunistickém předákovi Závody Gustava Klimenta a k 1. lednu 1949 se ze Zlína stal na počest tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda Gottwaldov. V této éře přejmenovávání přitom nebylo ani vidu, ani slechu například po řízku Vítězného února, guláši podle Antonína Zápotockého, slepici à la Ždanov či dortu Julia Fučíka. Bylo to dáno tím, že pojmenování nějakého pokrmu, nedejbože i luxusního, po politikovi hlásícímu se halasně k dělnické třídě by mohlo působit jako provokace? Nebo by bylo jeho jméno naopak spojováno s výrazně úspornou úpravou pokrmu? Nebo by hrozilo, že by označení konkrétního pokrmu jménem komunistického heroje bylo vnímáno jako znesvěcení revolučních tradic?

Ať žije tatarka

Nutno zmínit, že tradice vyjadřování úcty k významným osobnostem skrze název pokrmu se dostala do hluboké krize ve druhé polovině 20. století na celém světě. Ovšem nikde na Západě k této otázce nepřistoupili tak radikálně jako v Československu na počátku padesátých let. Zde totiž začalo tažení i proti dlouhá léta ustáleným názvům pokrmů, a to včetně například tournedos Rossini nebo kuřete Marengo. Znamená to snad, že by komunisté nesnesli připomínku Napoleonova slavného vítězství u Marenga v roce 1800 nebo tak strašlivě nenáviděli dílo a osobnost slavného italského hudebního skladatele a proslulého…