31A_foto Ivana Svobodova
Lena a Vadym jedou domů.

Linkový autobus vyjíždí v osm večer už z Prahy téměř plný. Cestou přes zastávky na Moravě a v Polsku nabírá další pasažéry a do Lvova, první zastávky na Ukrajině, vjíždí v poledne se všemi sedadly obsazenými. Sedí na nich ukrajinští občané, kteří se vracejí zpátky domů.

„Těšíš se, Vadyme?“ ptá se Lena svého třináctiletého syna a on odpoví, že „moc“. Míříme do Kyjeva, dnešní cílové stanice. Lena Kompanec s Vadymem cestují ve skupině, spolu s nimi jede z Česka domů i Lenina neteř Darja s pětiletou dcerou Sašou. Všichni čtyři mají stejný cíl, z dnešní konečné v hlavním městě se budou přesouvat do Černihivu, města na severozápad od Kyjeva vzdáleného 70 kilometrů od běloruských hranic, o jehož údělu v posledních týdnech psaly noviny po celém světě jako o „humanitární katastrofě“.

31D_foto Ivana Svobodova
Chrám Proměnění Páně v centru Černihivu

Rodina Leny Kompanec je jednou z tisíců rodin, které v únoru či březnu utekly z Ukrajiny před střelbou, bombardováním, raketami a krutostí Putinových vojáků a teď se vracejí žít v realitě války.

„Je to masivní jev. Před několika týdny se nám nemohli vejít do autobusu lidé, kteří utíkali z Ukrajiny do bezpečí. Teď od dubna jezdíme z Ukrajiny poloprázdní, zato na Ukrajinu máme plno,“ říká ukrajinský řidič Jurij společnosti TransTempo, pravidelné linky mezi Českem a Ukrajinou, při jedné z krátkých přestávek u benzinové pumpy. „A co taky jiného? Tady jsme doma.“

Popovídat si pořádně o tom, co lidi tak brzy po útěku z nebezpečí táhne zpět k životu ve válce a jak takový návrat do válečných zón vypadá, není na konečné v Kyjevě čas. Je půl desáté večer, za chvíli začíná policejní hodina. Ulice musejí být prázdné. Je třeba se co nejrychleji ubytovat. S rodinou Leny Kompanec se domlouváme na setkání druhý den v Černihivu.

Kruté chvíle

Maršrutka, malá dodávka plná lidí, kteří si místo zamluvili na internetu, vyráží z Kyjeva brzy ráno. Je nás v ní jedenáct. Lidé si cestou povídají o tom, že dnes to jde dobře: nedávno to z Kyjeva do Černihivu kvůli válkou zničeným silnicím a nebezpečí min trvalo skoro pět hodin, dnešní tři a čtvrt jsou krásný čas. Před válkou trvala cesta necelé dvě. Silnice jsou stále rozbité, most přes řeku Desnu vedoucí do Černihivu na přímé trase z Kyjeva Putinovi vojáci vyhodili do vzduchu, trasa je částečně improvizovaná, chvílemi jedeme objížďkami po lesní cestě. Čím blíž k Černihivu, tím jsou stopy války za okny patrnější.

„Podívejte, optimisti, myslí, že je po všem, o tom já pochybuju,“ komentuje penzistka Alla obraz za oknem: dva muži mezi troskami domů zkoušejí položit novou střechu na dům s vybitými okny, vykloubenými dveřmi a děrami od střel. I Alla se dnes vrací domů: osmý den války pro ni do ostřelovaného Černihivu přijel syn z východního Kyjeva a odvezl si ji k sobě. Její dům na sídlišti stojí, vedlejší dům je však zničený bombou a požárem, její kamarádka útok nepřežila. Zpět z Kyjeva jede sama – syn narukoval do armády. „Neprosila jsem ho, ať tam nechodí. Plakala jsem tajně. Muži musejí bránit Ukrajinu, chápu to,“ říká paní Alla.

31O_foto Ivana Svobodova
Útočiště dětí při náletech, chodba bytovky.

Čerství navrátilci z relativního bezpečí jsou i manželé, od nichž si v Černihivu pronajímám přes ubytovací aplikaci garsonku. Z útočiště na západě Ukrajiny, kam rakety padaly málo, se Ira a Pavlo Šymkovi a jejich dcera a syn ve školním věku vrátili jen o den dřív. Přemýšleli, jak říkají, o tom, že i když se odtud Putinovi vojáci v prvním dubnovém týdnu stáhli a přímé boje tak po čtyřiceti dnech urputného ostřelování skončily, přece jen Černihiv leží blízko běloruských hranic, od nichž k nim Putinovi vojáci přitáhli. Moc bezpečné místo k životu to zatím není. Na „kříž“, jak říkají, tedy trojmezí, kde se stýká Ukrajina, Bělorusko a Rusko, je to jen 80 kilometrů. Odtud Putin na Ukrajinu stále pálí a ostřeluje ukrajinskou armádu a manželé „nevidí tomu zabijákovi do hlavy“, spoléhat se tedy na to, že se vražedné běsnění v Černihivu nebude opakovat, nemohou. „Ale už jsme museli domů. Zůstala nám tady maminka a babička,“ popisuje Ira Šymko.

1_obalka_R20
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R20
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte