Toho úterního dubnového rána před 50 lety bylo zataženo, pro piloty letadel žádný med. Už na startu bylo jasné, že kvůli špatnému počasí bude linka 438 Praha – Mariánské Lázně odkloněna do Karlových Varů. Jinak na startu vypadalo vše normálně. Aspoň podle toho, jak dramatický let dva dny poté vylíčil reportér Rudého práva Jiří Hečko.
Podle něj tou dobou létání „u nás už dávno přestalo být výsadou horních deseti tisíc“, na palubě byl jen pracující lid, „žádný mahárádža ani fabrikant“. Jako poslední k letištnímu autobusu dorazili dvacátníci Karel Doležel a Antonín Lerch, „udýchaní, neupravení, jednomu vlají dlouhé, neupravené a ne právě čisté vlasy, druhý si nese karton budvaru“. Komunistický tisk je vylíčil jako recidivisty a gangstery, kteří neváhali vraždit. Skutečnost ale nejspíš byla o něco složitější. Únosy letadel byly jedním ze zoufalých způsobů, jak se z Československa, na počátku sedmdesátých let za nejtužší normalizace, dostat za železnou oponu. Některé dřívější pokusy dopadly pro únosce úspěšně. Do Německa doletěli i Doležel s Lerchem, ale nejspíš za úplně jiných okolností, než plánovali.
Let zajišťovala menší společnost Slov-Air s vrtulovým turboletem pro dvacítku pasažérů. Kokpit v něm nebyl oddělen od prostoru pro cestující, kontrolní rentgenové rámy se na letištích ještě nepoužívaly. Doležel a Lerch do letadla propašovali tři pistole a před cílem ho ovládli.
„Jsme přepadeni. Střílí se na palubě!“
„438, opakujte!“
„Na palubě se střílí, nevím, co…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
