Ekologické hnutí vyrostlo na snaze zabránit dvěma civilizačním hrozbám: jaderné katastrofě a globálnímu oteplování. V osmdesátých letech, kdy se do parlamentů v západní Evropě dostaly první zelené strany, působilo naléhavěji atomové nebezpečí. Radioaktivní mrak šířící se po černobylské havárii ze Sovětského svazu ukázal náchylnost této technologie k lidským chybám – a její rizika překračující hranice států i režimů.
Zvláště němečtí Zelení, dlouhodobě nejúspěšnější z ekologických stran, dokázali svůj zprvu menšinový postoj po zkušenosti s Černobylem postupně posunout do společenského mainstreamu. Změna veřejného mínění vyústila do rozhodnutí ukončit provoz atomových elektráren, které učinila nejprve počátkem tisíciletí vláda sociálních demokratů a Zelených. Středopravicový kabinet Angely Merkel rozhodnutí v roce 2010 zvrátil, jenže po havárii v japonské Fukušimě kancléřka obrátila a učinila definitivní rozhodnutí. Od té chvíle Německo vypíná své reaktory, poslední má být od sítě odpojen už koncem příštího roku. Rozhodnutí bylo spontánní, padlo pod vlivem dramatických obrazů z Japonska, a mělo v německé společnosti jednoznačnou podporu. Kancléřka jej podle kritiků učinila i s ohledem na blížící se zemské volby a bez velkého promýšlení důsledků.
V posledních letech se však ekologické priority viditelně posunuly. Stále citelněji pozorovaná změna klimatu, poháněná emisemi z uhelných a plynových elektráren, působí mnohem naléhavěji než rizika atomu. Mnohé státy se proto, jak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
