Bylo 27. září 1905 a šlo o čtvrtou z jeho publikací toho roku. V názvu si položil následující otázku: Závisí setrvačnost tělesa na jeho energetickém obsahu? V odpovědi na ni dal tehdy šestadvacetiletý Albert Einstein (14. března 1879 – 18. dubna 1955) vzniknout pravděpodobně nejslavnější rovnici na světě: E = mc2. Ta nám říká, že energie a hmota nejsou dva spolu nesouvisející fyzikální pojmy, ale naopak. Množství hmoty, které se ztratí, je vždy vyváženo množstvím energie, jež se získá. Neboli hmota se mění v energii a naopak. V běžných makroskopických poměrech jsou ovšem tyto přechody neměřitelně malé a projevují se zejména v procesech, v nichž se uplatňují jaderné síly mezi elementárními částicemi.
Bylo to zcela revoluční tvrzení. Poslední velký posun zaznamenalo bádání v oblasti fyzikálních jevů v dobách Isaaca Newtona. „Tvrzení, že se géniové jako Einstein rodí jednou za 100 let, je tak silně nadhodnocené,“ napsal časopis The Atlantic ve fyzikově nekrologu z roku 1955. Einsteinova genialita přitom – jak psal časopis – není možná daná rovnicí samou, ale procesem jejího vzniku. „Poznání je vlákno niti, které se klikatí. Vědci mají tendenci mířit rovným směrem od místa, kde vlákno končí. V takových chvílích potřebují Einsteina, který se vydá zdánlivě nesmyslným směrem a na ztracené vlákno opět naváže.“
V roce 1915 Einstein pak speciální teorii, k níž se rovnice váže, dopracoval a přišel s obecnou teorií relativity. Ta popisuje gravitaci jako geometrické vlastnosti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
