Při čtení tohoto komentáře jste o dost moudřejší, než byl při psaní jeho autor. Víte už, kdo vyhrál nedělní německé volby a která z možných vládních koalic se v Berlíně nejjasněji rýsuje. Bez ohledu na výsledek soutěže o nástupce Angely Merkel však zůstává aktuální jeden z výrazných poznatků německého volebního klání. A to skutečnost, že zcela na okraji zájmu v něm zůstala mezinárodní politika.
A přitom by bylo o čem mluvit: zda a jak by se země měla zbavit velké závislosti na čínské ekonomice? Jak by mělo Německo konkrétně reagovat na stále napjatější vztahy USA a Číny? Co vyvodit z prohrané mise v Afghánistánu? Jak lépe přispět k rozvoji afrických a arabských států a preventivně tak bránit budoucím migračním proudům? V posledních dvou velkých předvolebních debatách mezi kandidáty na kancléře – každá trvala skoro hodinu a půl – však k zahraniční a evropské politice nepadla jediná otázka.
Samozřejmě, stížnosti na německou zahraničněpolitickou pasivitu jsou už trochu klišé. Ozývají se již mnoho let z komentářových stránek anglosaského tisku i z prostředí expertních think tanků. Německá zdrženlivost je přitom pochopitelná. Na jihu Evropy během finanční krize a ve středovýchodní Evropě během uprchlické krize byly dobře vidět podrážděné nacionalistické reflexy, které příliš výrazné prosazování německého postoje vyvolává. A opatrnost není na mezinárodní scéně nutně špatným rádcem. Osvědčila se například v Libyi, kde bylo Německo svého času kritizováno za to, že se nepřidalo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
