Nic to s vámi nedělá?

Už je únavné vytahovat další příklady, jak u sousedů funguje všechno lépe. Ale když jde o život…

„Je mi to opravdu líto, ale pokud zaplatíme tím, že zemře každý den 590 lidí, tak pro mě je to nepřijatelné a musíme s tím něco udělat,“ prohlásila Angela Merkel, když před Vánoci odůvodňovala další přísný lockdown a rozmlouvala lidem bezproblémové sváteční družení.

Je to prosté a neprůstřelné. Čím víc kontaktů, tím víc nakažených. Čím víc nakažených, tím víc mrtvých. Přírodní zákonitosti, jak uvedla německá kancléřka v dalších větách, neobelstíme.

V Česku se argumentuje jinak. Ministr zdravotnictví Jan Blatný považuje za „nejdůležitější parametr, kterým je třeba se řídit“ zaplnění nemocnic. A dodává, že „závažný je počet nemocných seniorů, protože právě toto je populace, která nejvíc zatěžuje nemocnice“.

Nechme stranou, že jde o nešikovný a nehumánní výrok. Nechytáme ministra za slovo, bavíme se o celkovém mentálním nastavení. Německo se snaží předejít zbytečným úmrtím, protože na čem jiném v konečném důsledku záleží? Česko volí zamotanější přístup a sleduje zatížení nemocnic. A to nejen v rovině slovních prohlášení. I index rizika v systému PES není ničím jiným než odhadem počtu těžkých případů v nemocnicích. Tvůrci indexu říkají, že takové bylo vládní zadání. Nenechme „přetéct“ nemocnice, ostatní je vedlejší.

Kdo na stát spoléhá, nevidí problém. Vždyť dokud je v nemocnici volno, je přece vše v pořádku. Bude o mě postaráno, víc udělat nelze, dál se děj vůle…