Lubomír Větříšek si v první půlce osmdesátých let odsloužil dva roky vojny. Po desetiletích sedl a napsal chronologicky pojaté vzpomínky. Na první pohled jde o bohulibý počin: je dobré připomínat, jak odporný systém cíleně podporující šikanu a silově mocenské pozice debilů soudruzi vytvořili. A v dobách nostalgického adorování instituce, která prý uměla udělat z chlapců chlapy, obzvlášť. Větříšek detailně líčí jak materiální, tak pocitovou stránku pobytu v mikrosvětě vojenského útvaru a vysvětluje věci a jevy z pozice cestovatele, jenž pobýval ve zcela neznámé zemi. Z vylíčeného také s chutí vyvozuje závěry – nu a právě tady tanou na povrch horší stránky projektu.
Větříšek není myslitelem ani mistrem pera. Jeho vyprávění by mohlo mít patinu autenticity, kdyby zůstalo u vylíčení všeho, co si zapamatoval a co mu i po desetiletích přijde důležité. Byl by to subjektivní obraz socialistické vojny z perspektivy toho, kdo ji zažil zevnitř a na vlastní kůži. On však vzpomínky doplňuje i pohledem opačným – děkuje dr. Tomkovi „z Vojenského historického ústavu, jenž mi poskytl a upřesnil údaje z chodu ČSLA v polovině osmdesátých let minulého století, které se mi již vytratily z hlavy“. Tím ovšem ničí svoji pozici: on i my se ztrácíme v tom, které rysy a jevy zrůdného systému mohl vycítit jeho běžný aktér v pozici vojáka základní služby, a které se naopak vyjeví až těm, kdo vidí celek mašinerie. Tedy včetně záklaďákům nepřístupného světa velitelů, štábů či zásobování.
Na obálce se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
