Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jeden den v životě

Ochránce na krajnici

Probuzení slunkem a výhled ze spacáku na ještě zasněžené severní svahy masivu třítisícového Hordu. Tohle jsem po více než měsíci v hlučném Jerevanu potřeboval.  Asi trochu netypická noclehárna pro evropského experta na cestách, ale ochrana přírody je vůbec specifický obor. Cestou je třeba navštívit několik chráněných území a strávit dva dny v terénu s kolegy z WWF při monitoringu volně žijících živočichů.

Zastavuji chlapíkovi s vakem plným bylin, který šlape k tatevskému klášteru nějakých 500 výškových metrů dál. Nadšeně mi něco vysvětluje arménsky, ale postupně přechází do ruštiny. Musím se jít podívat dovnitř. Podrobně mi vykládá historii kláštera a pak mě ohromí impozantním zpěvem umocněným skvělou akustikou jedné z kaplí.
„Jezdíme přes Tatev, i když je tam horší cesta, abychom se vyhnuli kontrolním postům, tohle fakt nemáme zapotřebí,“ říkal mi kolega Alexandr z WWF. Odbočuji z hlavní cesty na Goris a Meghri, kudy jezdí hlavně íránské cisternové kamiony, a směřuji k Tatevu. Hluboký kvetoucí kaňon řeky Vorotan s rašícími stromy dává rychle zapomenout na trochu depresivní zasněžené pláně s chudými vesnicemi. V Evropě by to byl národní park. Zastavuji u řeky a jen tak se vydám vzhůru k travertinovým pramenům cestou lemovanou cedulemi o potřebě udržování pořádku. Ty se bohužel i zde míjí účinkem. Mentalita je tu stále nastavená na to, že odpad vždy byl odbouratelný přirozenou cestou, a naráží na tvrdou modernitu kypící nejrůznějšími obaly. Řešení v nedohlednu.

Krajina se mění, dubové lesy s jarním kvítím jsou dobrým důvodem pro několik zastávek. Cesta je nezpevněná, ve vyhledávání stopy od krajnice ke krajnici mám trénink z Gruzie.

Malé vesničky, přirozené lesy, pastviny. Harmonická krajina jako z učebnice udržitelného rozvoje. Anebo postupného úpadku? Všechny ty chátrající domy, jichž bude v každé vsi polovina, byly obydlené jistě nedávno. Sotva patnáctiletý kluk na mě mávne Barevdzes, Kapan? Barevdzes, ano. Pokračujeme mlčky, jazykovou bariéru či ostych neprolomíme.

Schůzka s ředitelem správy chráněných území byla milá, naštěstí byla přítomná i tlumočnice, rusky bych si na to netroufal. Ono se to nevysvětluje snadno ani anglicky v zemi, která má čerstvou zkušenost ze ztráty části území v Náhorním Karabachu a kde hlavní starostí je uživit se. „Vaše příroda je součástí světového dědictví stejně jako vaše unikátní tisíciletá kultura. Měla by se chránit v jakékoli době, jsme tady, abychom vyšli vstříc požadavku vašeho ministerstva životního prostředí na
zavádění evropských principů v ochraně biologické rozmanitosti,“ říkám připravené věty. Popisuji projekt, který budeme další téměř dva roky realizovat s finskými partnery, a snažím se smyslu toho všeho ve zdejších poměrech věřit.

Jasně, budeme vám maximálně nápomocni. Po diskusi odjíždíme do vesnice Šikahogh za strážci a pracovníkem správy, který sleduje stav biologické rozmanitosti zdejších chráněných území. Jediným v celé soustavě chráněných území pokrývající 900 km2. Procházka po vsi a okolí a čtyři druhy kvetoucích orchidejí. Jak dlouho se tady taková biodiverzita udrží?

Večer sloužícímu strážci nabízím pivo. Ten na oplátku nabízí sýr, nakládané zelí a lahev domácí kořalky, z jablek a churmy. „Pod 60 procent ji neděláme nikdy.“ Vypadá to, že jde o 0,3 litru, to bychom mohli zvládnout bez větší újmy. Pár panáků za vytí šakalů, povídání o životě a o tom, jak se vesnice vylidňuje, a jde se v povznesené náladě spát. V sérii přípitků vynikají vážností ty věnované arménským vojákům a… míru.

Autor je místní koordinátor projektu EU na podporu ochrany přírody v Arménii.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].