Reforma globálního kapitalismu

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Spor rozhodně neprobíhá na přehledné linii byznys kontra nevládní sdružení.

Jak zařídit, aby kakao použité při výrobě naší čokolády nesklízely děti? Odpověď na jednu z výzev přezásobeného Západu hledali manažeři jednoho z největších německých obchodních řetězců už před sedmi lety, kdy nejlevnější tabulky mléčné čokolády v tamních supermarketech stály 35 centů. Jedna se nabízela: kupovat certifikované kakao, například se značkou Fair Trade, která zaručuje lepší příjem farmářů i základní kontrolu pracovních podmínek na jejich plantážích.

Majitel čokoládovny, jenž pro daný řetězec levnou čokoládu vyráběl, v tom problém neviděl: tabulka čokolády by se prý prodražila o jediný cent. „Proč to tedy neuděláme?“ navrhl jeden z manažerů. „Nejde to. Na jedné tabulce teď vyděláváme právě jen ten jeden cent,“ namítli kolegové z obchodní sekce. „A proč tedy o jeden cent nezvýšíte cenu?“ vzpomíná dnes po Skypu na svou tehdejší otázku Friedel Hütz-Adams, jenž je členem poradního sboru zmíněné sítě supermarketů pro otázky udržitelnosti. „To taky nejde,“ zněla odpověď. „Nemůžeme být ani o cent dražší než konkurence.“

Velké německé obchodní řetězce si zakládají na tom, že mléko, špagety, čokoládu a další potraviny prodávané pod vlastní značkou stojí co možná nejméně. V důsledku bývá cena těchto produktů v konkurenčních supermarketech navlas stejná. Tlak na co nejnižší náklady obchody přenášejí na své dodavatele – v tomto případě na čokoládovny, které jsou v dalším stupni výrobního řetězce nuceny nakupovat co nejlacinější kakao. „Tento tlak se přesouvá celým dodavatelským řetězcem,“ říká Hütz-Adams, odborník na obchod s kakaem z think tanku Südwind-Institut v Bonnu. „Na jeho konci stojí farmář a farmářka na rodinné plantáži v západní Africe, kteří za kakao dostanou zaplaceno tak málo, že si nemohou dovolit najmout dospělého člověka. Proto jim pomáhají děti.“

Na plantážích v Ghaně a Pobřeží slonoviny, odkud pochází kolem 70 procent světového kakaa, pracuje podle různých studií 1,5–2,5 milionu dětí. Vlečou těžké pytle, bez ochranných obleků rozprašují pesticidy nebo pomáhají se sklizní v době, kdy by měly sedět ve školní lavici. Podobný počet dětí na kakaových plantážích dřel před deseti, 20 i 30 lety – a dětská práce proto působí skoro jako zákonitost nadnárodního byznysu. Stejně jako nekonečně dlouhé pracovní doby šiček ve fabrikách na levnou módu v Bangladéši nebo mizerné mzdy sběračů černého čaje v indickém Ásámu. Něco se ale pomalu hýbe: německá vládní koalice se koncem zimy dohodla na obrysech zákona, který má tuto zdánlivě železnou logiku globalizace narušit.

Nová povinnost

Drsné pracovní podmínky v asijských textilkách nebo na afrických plantážích, mnohdy doprovázené znečištěním řek či kácením lesů, byly dlouho považovány za nutnou daň systému, jenž v posledku přináší prospěch všem. Spotřebitelům dopřává levné, všem společenským vrstvám dostupné zboží, zvláště ve východní Asii pak postupně vede ke zvyšování životní úrovně rodin i států. Nekonečnou práci v textilce mnohé šičky v Číně i Bangladéši považovaly za způsob úniku z venkovské bídy a za příležitost k zajištění lepší budoucnosti pro své děti.

Uvědomělí západní spotřebitelé, kteří v tomto argumentu spatřují cynismus a s ničením přírody a robotou v manufakturách nechtějí mít osobně nic společného, z etických ohledů nakupují v second handech nebo u dražších, často domácích či fairtradových značek. Aktivisté pak sázejí na výzvy k bojkotu například levného textilu nebo k nátlakovým kampaním proti konkrétním koncernům. Zmíněný německý zákon se o změnu snaží jinak – není odmítnutím ekonomické globalizace, ale pokusem o její reformu v podobě zavedení minimálních standardů, které zkrotí excesy kapitalismu na globální úrovni podobným způsobem, jako se koncem 19. a počátkem 20. století podařilo kultivovat divoký kapitalismus v Evropě.

„Mnohé země, v nichž působí dodavatelé našich koncernů, jsou ve srovnatelném stadiu, jako jsme byli my na počátku industrializace,“ vysvětloval své motivy hlavní hybatel zákona, ministr pro rozvojovou spolupráci Gerd Müller z bavorské Křesťansko-sociální unie (CSU). Vzpoury tkalců a hrozba revoluce v císařském Německu za vlády kancléře Otty Bismarcka vedly k prvním zákonům na ochranu práv dělníků, které položily základy tamního vyspělého sociálního státu. Přesunutí výroby do chudších světadílů firmám umožnilo tyto mantinely opustit. „Náklady našeho způsobu života a hospodaření jsme naložili na záda jiným. V Evropě máme dobré sociální podmínky i čisté řeky a vzduch, ale v místech, kde se naše zboží vyrábí, jsou lidé i příroda vykořisťováni. Tento model není udržitelný,“ dodal konzervativní politik v březnovém rozhovoru s týdeníkem Die Zeit.

Sběračům čaje v indickém Ásámu, zaměstnancům průmyslových zón v etiopské Addis Abebě, farmářům na kakaových plantážích v západní Africe ministr Müller na služebních cestách sliboval, že se za jejich práva v Berlíně zasadí. „Lidská důstojnost je nedotknutelná. A neplatí, že nedotknutelná je pouze důstojnost Němců,“ doplňoval v odkazu na ústavní principy druhý z iniciátorů zákona, sociálnědemokratický ministr práce a sociálních věcí Hubertus Heil (SPD).

Německá vláda nejprve sázela na dobrovolnost. Koaliční dohoda křesťanských a sociálních demokratů z roku 2018 dala firmám s více než 500 zaměstnanci čas na vytvoření kontrolních mechanismů, které měly zabránit porušování základních lidských práv a ničení přírody v dodavatelských řetězcích. Pokud by se alespoň polovina firem angažovala, přičemž stačila jen snaha zmapovat sociální situaci u dodavatelů, pak by u dobrovolnosti také zůstalo. Ovšem loňský vládní průzkum ukázal, že se zapojilo pouze minimum podniků.

Došlo proto na zákon, jehož název – Sorgfaltspflichtengesetz – obohatil němčinu o jedno krásné nové slovo. Právě v jeho překladu – „zákon o povinnostech starat se“ – je shrnut hlavní princip. Nutí německé firmy k zájmu o to, co se děje v jejich dodavatelských řetězcích. Porušením zákona tedy není, když v textilce v Bangladéši nebo na plantážích v Pobřeží slonoviny dojde k ekologické katastrofě či krutému zacházení s dělníky – ale až doklad, že se německá firma o situaci na místě vůbec nezajímala a nesnažila se hlášené potíže napravit.

Zákon bude od roku 2023 platit pro koncerny s více než třemi tisíci zaměstnanci, kterých v Německu sídlí asi šest stovek. Od roku 2024 se jím budou muset řídit firmy s více než tisícem zaměstnanců, kterých je zhruba 2900. Ministři Müller a Heil chtěli zahrnout i menší středostavovské podniky, ale převážil argument, že by to pro ně bylo příliš náročné. Počítá se s tím, že nové standardy zaváděné velkými hráči postupně ovlivní i ty menší.

Povinnost „starat se“ bude podle zákona platit jen pro pobočky německých firem v zahraničí a pro jejich přímé dodavatele, nikoli pro další stupně řetězce. V praxi to může například znamenat, že se módní značky musí postarat o slušné podmínky pracovníků, kteří šijí a barví textil – ale nikoli například o dění na bavlníkových plantážích. Pokud však bude německá firma upozorněna, že k porušování základních práv kdekoli v dodavatelském řetězci, například na bavlníkové plantáži v čínském Sin-ťiangu, dochází, tak se bude muset pokusit problém řešit. Firmám, které tuto péči zanedbají, hrozí pokuty a vyloučení z veřejných zakázek až na tři roky. Dodržování pravidel bude hlídat Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu, německé nevládní organizace budou moci jménem stěžovatelů v rozvojových zemích žalovat německé firmy.

Kvadratické, praktické a udržitelné

Základní obrysy zákona, jehož přesné znění teprve v příštích měsících vykrystalizuje v parlamentních debatách, jsou výsledkem ostrých sporů mezi ministry Müllerem a Heilem a ministrem hospodářství Peterem Altmaierem (CDU), který hájil zájmy hospodářských a průmyslových svazů. Ty zákon považují za aktivismus, jenž je zcela odtržen od podnikatelské reality.

„Globální dodavatelské řetězce, které mají mnohdy více než 100 článků, vůbec není možné z Německa kontrolovat,“ argumentoval například Svaz německého průmyslu (BDI). „Zákon klade na špalek princip dosavadního úspěšného modelu německé ekonomiky, jenž spočívá v silně internacionalizovaných řetězcích a produkci v zahraničí,“ řekl agentuře DPA Lars Feld, až do února člen pětičlenného sboru ekonomických expertů, jenž hodnotí celkový vývoj německého hospodářství a vydává doporučení vládě.

Zastánci zákona, k nimž patří jiný člen tohoto prestižního expertního sboru Achim Truger, namítají, že si koncerny již dnes dovedou u svých dodavatelů pohlídat technickou kvalitu součástek a surovin a spolehlivost dodávek. „Kdo je schopen zaručit perfektní technickou kvalitu produktů, ten u svých klíčových dodavatelů dokáže zajistit i základní požární ochranu, důstojné mzdy a snesitelnou pracovní dobu,“ řekl Truger v září deníku die tageszeitung. Náklady budou podle jeho názoru, protestům hospodářských svazů navzdory, malé.

Spor rozhodně neprobíhá na přehledné linii byznys kontra nevládní sdružení. K zastáncům zákona patří mnohé velké koncerny, například automobilka BMW, Adidas nebo obchodní řetězec Rewe, jenž vlastní i supermarkety Billa či Penny. A také výrobci nejznámějších německých čokolád, kteří se chtějí vyhnout tomu, aby jejich dobroty vyráběly děti. „Jsme pozitivně překvapeni tím, že se nakonec našel kompromis a zákon bude ještě před podzimními volbami schválen,“ říká Respektu Petra Fix z firmy Ritter Sport, která je známá svými čtvercovými čokoládovými tabulkami. Sídlí v osmitisícovém maloměstě Waldenbuch poblíž Stuttgartu, má celosvětově zhruba 1600 zaměstnanců, denně vyrobí kolem tří milionů čokolád a otevřeně přiznává, že péče o lepší podmínky pěstitelů kakaa není vedena jen altruismem.

„Jsme rodinná firma a k našim cílům patří, aby zůstaly zachovány základy podnikání i pro další generace. K těmto základům patří dostupnost kvalitního kakaa,“ vysvětluje Petra Fix. Děti pěstitelů kakaa často v dospělosti odcházejí hledat lépe placenou práci do západoafrických měst. Pokud zůstanou výkupní ceny kakaa nízké a naprostá většina pěstitelů v chudobě, tak za jednu dvě generace možná nebude mít kdo sázet kakaovníky a pečovat o ně.

Generační proměna

Ritter Sport o udržitelnější produkci usiluje 31 let. Čokoládovna začala v roce 1990 spolupracovat s družstvy pěstitelů ve středoamerické Nikaragui – nakupovala kakao bez prostředníků přímo od nich, investovala do školení a zlepšení místní infrastruktury, zaručila farmářům dlouhodobý odběr, a tedy možnost plánovat. Šest let stará studie Südwind-Institutu prokázala, že se životní úroveň farmářů zlepšila a díky školením se též kvalita v Nikaragui pěstovaného kakaa podle odborných certifikací prokazatelně zvýšila.

Ještě před deseti lety Ritter Sport sice dovážel část kakaa od středoamerických družstev, ale naprostá většina kakaa v jeho čokoládách pocházela od velkoobchodníků se západoafrickým kakaem. O původ této suroviny se firma, jak uznává Petra Fix, příliš nezajímala. V posledních letech však čokoládovna zkouší zkušenosti z Nikaraguy přenést do západní Afriky a vnést do svého dodavatelského řetězce větší jasno. Dnes podle Petry Fix dokáže zjistit původ – a tedy mít základní povědomí o podmínkách pěstitelů – u 65 procent používané kakaové masy. Cílem je, aby v roce 2025 znala 100 procent. Před osmi lety Ritter Sport v Nikaragui založil vlastní plantáž, která má k roku 2025 dodávat skoro třetinu kakaa do jeho čokolád.

Friedel Hütz-Adams považuje tuto rodinnou firmu za vhodný příklad proměny, kterou pozoruje i u dalších známých čokoládoven. Spolkový svaz německého průmyslu se sladkostmi uvádí, že více než polovina kakaa v produktech prodaných v Německu pochází z certifikovaného kakaa – v roce 2011 to byla pouhá tři procenta. „Je to opravdu příběh zlepšení,“ uznává Hütz-Adams. Je zapříčiněn i generační výměnou ve vrcholných pozicích: mladší manažeři čokoládoven a obchodních řetězců jsou podle jeho pozorování ke globálním dopadům svého podnikání citlivější než jejich předchůdci.

Spor rozhodně neprobíhá na přehledné linii byznys kontra nevládní sdružení.

Co nového do této situace přinese zákon o „povinném starání se“? „Hodně firem už o podmínky u svých dodavatelů pečuje. Je ale důležité, aby platil základní rámec, kterým se budou muset povinně řídit všichni,“ říká Petra Fix z Ritter Sport. Všichni výrobci čokolád budou muset zdokumentovat, odkud jejich surovina pochází, a přinejmenším nakupovat certifikované kakao, které pěstitelům zaručí aspoň o něco lepší příjem. „Klíčové je zkrácení dodavatelského řetězce,“ popisuje možný trend Petra Fix. „Čím je kratší, tím lepší přehled mají výrobci čokolády o podmínkách, za kterých bylo kakao vypěstované.“

Zákon však neodstraní základní příčinu nízkých příjmů farmářů a tou je kolísavý vývoj ceny kakaa na trhu s komoditami. Poslední roky se pohybuje na tak nízké úrovni, že například v Pobřeží slonoviny kolem 60 procent domácností pěstitelů kakaa certifikovaného značkou Fair Trade, která k tržní ceně připlácí prémii navíc, žije pod hranicí chudoby. „Tohle zákon nevyřeší,“ komentuje to Petra Fix. „Byznys je komplexní, ale je třeba někde začít.“

Tohle nikdo neví

Dopady nového německého zákona budou v každé branži jiné. V případě kakaa a jiných komodit například platí, že jsou na nich německé firmy závislé. V jiných oborech si však němečtí podnikatelé mohou prostě říct, že si raději najdou dodavatele v přehlednějším prostředí než v chudých zemích – těm pak zbude vyšší nezaměstnanost a menší daňové příjmy.

Stefan Liebing, předseda Afrika-Verein, sdružení investorů v Africe, loni v deníku Handelsblatt varoval, že se německé podniky z obav před pokutami či žalobami z riskantních trhů raději stáhnou a přenechají prostor konkurentům ze zemí, které se o přírodu a sociální práva pracovníků nestarají vůbec. „Dnešek není dobrým dnem pro rozvoj afrického kontinentu,“ reagoval Liebing poté, co se letos vládní koalice dohodla na obrysech zákona.

„Tohle se může v některých odvětvích opravdu stát, nikdo to neví,“ říká Respektu Julia Hartmann, která zkoumá dodavatelské řetězce na EBS univerzitě pro hospodářství a právo, soukromé podnikatelské vysoké škole v Hesensku. Sama nový zákon podporuje a podotýká, že byznysoví lobbisté obvykle negativní dopady nových regulací přehánějí – současně v rozhovoru uznává, že lze například stále větší část výroby textilu naprogramovat počítačem a může se stát, že tlak nových zákonů urychlí přechod k robotizaci.

Gerda Müllera, jehož ministerstvo je odpovědné za pomoc rozvojovým zemím, tyto úvahy neznepokojují. „Ospravedlňují, že je vykořisťování přírody a člověka základem mezinárodních obchodních vztahů. To nejsou dobré argumenty,“ řekl v již citovaném rozhovoru s týdeníkem Die Zeit. Německý zákon je podle jeho názoru prvním krokem směrem k podobnému zákonu platnému pro celou Evropskou unii – a ta by měla poté pravidla prosadit globálně na půdě Světové obchodní organizace (WTO).

Unie skutečně regulaci dodavatelských řetězců připravuje. Belgický eurokomisař pro spravedlnost Didier Reynders chce během letošního roku zveřejnit návrh, o kterém pak budou jednat všechny členské státy. Včetně těch postkomunistických, kde témata spojená s globalizací a řešením globálních problémů dodnes zůstávají zcela na okraji zájmu veřejnosti.