Vždycky jsem chtěla na vlastní oči vidět nějakou Niemeyerovu ufonskou stavbu. Ale nejlépe v Riu de Janeiru. Připadalo mi, že Rio a architekt Oscar Niemeyer k sobě patří. Rio jako symbol všeho prastarého, barokního, ztrouchnivělého, ohlodaného mořem, pompou, bohatstvím a kulkami tvoří k bílým, výrazně jednoduchým stavbám futuristy Oscara Niemeyera tu nejvhodnější protiváhu.
A tak jsem se jednoho líného, nedělního odpoledne vydala na cestu. Rio bylo toho dne unavené svou slávou a donekonečna omílanými přeslazenými songy, obtěžkané slumy, odpadky a pachem ropy z plošin umístěných přímo před koloniálním náměstím Praça XV, odkud odjížděla i moje loď. Lidé čekající na loď do města Niterói na druhé straně zátoky popíjeli přeslazené cafezinho. Těch dvacet minut přejezdu na druhý břeh do Niterói uběhlo jako vánek, který se milosrdně otíral o zpocené šaty. Když se ale člověk vymotal z davu cestujících a ocitl se na rozžhavené ulici, bylo jasné, že cesta za jednou z posledních slavných Niemeyerových staveb Muzea moderního umění z roku 1996 bude trnitá. Auta, jedoucí v několika pruzích, letargicky popojížděla. Vzít si taxík by znamenalo utratit za něj při téhle míře ucpanosti pětinásobek ceny.
Odhodlaná vidět Niemeyerovo UFO za každou cenu jsem si narazila na hlavu klobouk proti slunci, natřela se dvojitou dávkou opalovacího krému a vyrazila po svých. Podle mapy se nedalo zabloudit, jen na ní nebylo vyznačeno, že cesta podél pobřeží vede taky okrajem slumu. Dělala jsem tedy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
